Sladké sny

42.

Byl neobvykle teplý, podzimní den a v parku, ukrytého uprostřed rušného města, se procházel stařičký pár. Muž s prošedivělým vousem, který byl za svého mládí jistě pohledný a urostlý se nyní opíral o svou drahou polovičku a o berličku. Mírně kulhal, ale přesto se zdál šťastný, alespoň to říkaly jeho usměvavé oči, které byly ještě plny života. Naopak osoba vedle něj vypadala poněkud tělesně čileji. Podpírala svého muže a ve volné ruce nesla chleba, aby jako každý den nakrmili kachny v jezírku. Stala se z toho jejich rutina. Milé gesto, kterým si oba připomínali místo, kde se scházeli jako mladí, a kde již starý muž požádal svou vyvolenou o ruku.

„Tak bychom nikdy neskončili, viďte, detektive? Jako staří páprdové, co se vodí za ruce a krmí kachny. Já osobně krmení kachen ani neschvaluju, vždyť ten hloupý chleba zamořuje rybníky a k tomu to ty vykrmené kačeny ani nepotřebují." Muž ve středních letech se odmlčel a nepřítomně se zadíval na jezírko.

„Což mi připomíná, že ani krmení holubů se mi nelíbí z jednoho prostého důvodu. Proč by někdo měl krmit krysy s křídly? Akorát to roznáší nemoci a podobná svinstva.
Jak ale tak přemýšlím, detektive. Vy byste byl přesně ten tip, co ty obludy opeřené vykrmuje. Že je to tak?" Muž se tiše uchechtl, přesto jeho hlas zněl poněkud truchlivě.

„Ano, už vás vidím v tom fajnovém klóbrcu a s hůlkou. Nosil byste teplákovky a měl byste kočku. I když vlastně. Měl jste vůbec rád kočky?" promnul si zátylek a nervózně zatěkal očima po okolí.
„Vlastně toho o vás nevím tolik a při tom bych si to přál znát. Každou maličkost, i když pochybuju, že bych si je všechny zapamatoval. Na mou obranu, vy jste taky nebyl žádný detailista. Rozhodně žádný detailista," mírně zvýšil hlas.
„Neotesané hovado jste byl. Dobytek, co si trencle radši obrátí, než aby si je vypral."
Vítr profoukl muži vlasy a on se trochu nahrbil.

„Je to těžké, detektive. Všechno to, co se stalo. Kdybych vám nevstoupil do života, kdybych vám nezkazil život. Myslel jsem, že po tom, co jsem zabil toho..., když mě zatkli myslel jsem, že zemřu. Byl jsem připravený zemřít a život mi před sebe strčil vás.
Ten první den jste vypadal strašně. Jako mýval a smrděl jste jako staré, špinavé prádlo." Zakousl se do rtu. „A přesto na vás něco bylo. Něco přitažlivého, a když jste se mi pak ukázal konečně upravený jako člověk..."

Na delší dobu zavládlo ticho. Muž si pohrával se svými prsty a jemně se usmíval.

„I tak jsem vám nevěřil, to až pak. Až když jste mne unesl a posadil do auta. Představil mě své mámě, kéž je jí země lehká." Poslední část věty zašeptal a párkrát se zhluboka nadechl. V jeho obličeji byla nastávající panika víc než zřejmá, ale on ji přesto zvládl ovládnout a udusit v sobě.

„Byl jste úplně jako váš bratr. Nebo spíš váš bratr byl úplně stejný jako vy. Dlužím vaší rodině za svůj život a nemůžu ten dluh nikdy splatit. Nikdy." Zatahal se za bundu, co měl na sobě, a tvář nyní ukazovala ostatním ohromnou bolest.

„Nikdy vám to nemůžu splatit a nikdy mi nemůžete odpustit... Ale přesto. Já vás doopravdy, už to vím jistě. Nebyla to žádná závislost a touha po něze. Možná ze začátku ano, ale přísahám, přísahám, že jsem se do vás zamiloval. Doopravdy. Miloval jsem tě, Darrene. Nevím, jaké city jsi ty choval ke mně, ale z mé strany to bylo upřímné. Pravé. Konečně to bylo něco stálého a krásného, to nejlepší, co se mi mohlo přihodit."
Po tvářích se mu kutálely slzy a on se je ani nesnažil stírat.

„Byl jste to nejlepší, co se mi mohlo stát a já byl to nejhorší, co vás potkalo."

Chvíli trvalo, než muž ovládl své vzlyky a než byl schopen pokračovat.