Sladké sny

24.

„Detektive?" zesílil stisk svých rukou a já byl nucen konečně vypustit vzduch z plic.

„Proč to děláš? Proč mě uklidňuješ?" zachraptěl jsem a pokusil jsem se mu vysmeknou, jakobych ale pozbyl všechny své síly.

„Není to snad jasné?" vzhlédl ke mně se štěněčím pohledem a stoupl si na špičky. Zmateně jsem sledoval jeho počínání a zarudlé tváře. Stále se přibližoval a já měl nutkání utéct.
Jeho obličej se ke mně blížil víc a víc. Srdce mi hlasitě tlouklo a ruce se mi potily. Stále jsem nechápal, co to vlastně dělá.

„Jimmy? " zamumlal jsem nejistě a on mě pustil. Ustoupil o krok vzad. Tvářil se zklamaně a trošku i naštvaně. Nechápal jsem, co jsem zase provedl.

„Detektive," vypustil ze rtů a potáhl si tričko víc dolů. Nastalo ticho, které narušoval jen tikot nástěnných hodin.

„Proč mi vlastně vykáš a když jsi naštvaný, tak ne? " vypadla ze mě první nesmyslná otázka, jen abych zaplnil to trapné ticho.
Uchechtl se.

„Přijde mi to takové... Vzrušující."

Vytřeštil jsem oči, ale to už se pomalu otočil a vydal se do pokoje.

„Nebo by jste byl radši, kdybych Vám říkal Darren? " zaváhal jsem a on se zastavil.

„Mám ti tykat, Darrene? " hypnotizoval jsem pohledem jeho drobnou postavu.

„N-ne, zůstaneme u vykání. Je to více profesní. Náš vztah je totiž jen a pouze profesní," odůvodnil jsem to a okamžitě jsem se k němu rozešel.

Přátelsky jsem jej poplácal po zádech a s popřáním dobré noci, jsem odešel do jiné ložnice, než jsem měl původně spát.

Ulehl jsem do chladné postele a ve snaze usnout, jsem si pustil klidnou muziku. Marně. Spánek nepřicházel a mé myšlenky se naopak draly na povrch. Jedna myšlenka obsahovala i pravý důvod, proč jsem nechtěl, aby mi tykal a tento důvod, byl ostudný a hanebný. Darren. Stále jsem musel myslet na to, jak jeho rty vyslovily mé jméno.

Schoulil jsem se do klubíčka a křečovitě jsem zavřel oči. Musím přestat.

„Detektive, " vymrštil jsem se do sedu a následně jsem zaskučel bolestí a nebyl jsem sám. Oba dva jsme se drželi za čelo a já se neubránil tichému uchechtnutí.

„Co blázníš?" dostal jsem ze sebe s lehkou výčitkou.

„Já můžu za to, že jste se rozhodl dávat hlavičku? " prskl vztekle a dál si mnul bolavé čelo.

„Nedělej ze sebe dámičku," protočil jsem očima a prohrábl jsem si vlasy.

„Kolik je hodin?" zeptal jsem se, ignorujíc jeho zlé pohledy a prskání.

„Bude kolem jedenácté," pokrčil rameny a sedl si mi na klín.

„Myslel jsem, že jsme si to včera vyříkali," sdělil jsem mu netrpělivě.

„Myslíte to, jak jste v koupelně brečel jako malá holka?"

Naštvaně jsem zavrčel.

„Neštvi mě," varovně jsem pozvedl obočí.

„Nebo co? " napodobil výraz mé tváře a já netušil, co odpovědět.

„Prostě mě neštvi, "zablekotal jsem. Souhlasně přikývl a v nestřeženém okamžiku natiskl své rty na ty mé. Pomalu pohyboval rty a prsty měl přiloženy na mé tváři.

Když se odtáhl, tak se jen hloupě zubil a můj šokovaný výraz jednoduše ignoroval.

„Kdy pojedeme? " zeptal se jakoby nic, já si však místo odpovědi přistiskl ruku na ústa a následně jsem jej pevně chytil za paži. Ani jsem si neuvědomil, co dělám. Naléhavě jsem jej líbal. Jazykem jsem zkoumal jeho dutinu ústní a on mi vycházel plně vstříc.

Beze slov jsme se od sebe odtrhli.

„Pojedeme hned, jak se najíme."

Pocity ve mně se bouřily, ale má tvář byla naprosto klidná, to bylo to jediné, co mě alespoň trochu uklidňovalo.