Sladké sny

39.

Pršelo. Já i tak ale dál šel ulicí plnou lidí. Hlavu jsem měl skloněnou a mokré vlasy se mi lepily k obličeji.
Z mámina domu, z domu, ve kterém jsem vyrůstal, který nesl poslední stopy po mém bratrovi, nezbylo nic víc než popel a ohořelé základy. Nic víc a nic míň. Byl to děsivý pohled, jenž mé zoufalství, do té doby umlčené, znovu probral k živoucí bolesti.
Co se vůbec mohlo stát s tou prašivou kočkou? Uhořela? Všechny fotky, všechny věci, moje máma...

Rukou jsem si prohrábl mokré vlasy a na prchavý okamžik jsem vzhlédl k potemnělému nebi a nechal studené kapky dopadat přímo na můj pobledlý obličej. Lidé do mne vráželi, odstrkovali mě ze své cesty zarytě hledíc jen a jen před sebe. Já se však nemohl odtrhnout od toho zamračeného nebe. Připadal jsem si tak nicotný a bezvýznamný, stejně jak nechutný a ubohý mi připadal svět, ve kterém jsem žil a do kterého jsem se zapletl. Jakoby místo vody z nebe kapala krev.

Mé kroky mne vedly známými ulicemi. Déšť houstl a já toužil být zpět v lesním domku u svého chráněnce. Nejspíš bychom teď seděli na gauči u krbu a on by mi... Zasmál jsem se. Sám, samovolně na celou ulici. Ubohé touhy ztrápené mysli.
Co teď vůbec může dělat?
Ležet, spát, třást se strachy. Mohl by být mrtvý. Ne, mrtvý ne. Nikdy by se sám nezabil. Neudělal to doteď, proč by to udělal tedy nyní. Jednou mi řekl, že nad tím už mnohokrát přemýšlel, ale nikdy to neudělal. Nikdy se o to nepokusil, i když si umřít přál. Dokázal bych to já? Ne, já ne. Já bych raději zemřel, vzdal bych to. Žít pro co? Pro pomstu? Pro co ale žiju teď? Nekonečně mnoho otázek a já na ně stále nenacházel odpovědi.

Zastavil jsem se před opuštěně vyhlížející budovou. Vůbec nic se na ní nezměnilo. Grafity, vymlácená okna, vysoká zeď. Rozhlédl jsem se kolem sebe a opatrně jsem vylezl na popelnici, co stála příhodně u zdi.

Vyskočil jsem a zachytil jsem se okraje zídky, nohy mi visely volně ve vzduchu a já se musel přitáhnout rukama nahoru. Dopad na druhou stranu byl bolestivý a hlasitý kvůli harampádí, které se pod mou váhou sesypalo na zem. Srdce se mi v tu ránu rozbušilo jako o závod a žilami mi začal proudit potřebný adrenalin. Vyškrábal jsem se na nohy a schoval jsem se za hromadu sudů. Ruce se mi zabořily do bláta a bylo mi jasné, že mé oblečení je naprosto špinavé. Do břicha mě k tomu tlačila pistole, která mi však dodávala jistý pocit bezpečí.
Celé tělo jsem měl zkroucené v podivném úhlu. Na puse jsem měl přitisknutou svou dlaň.

Slyšel jsem to. Kroky i tichou, rychlou mluvu v mně nesrozumitelném jazyce. Noc a déšť proťalo světlo baterek a já se na zem natiskl o to víc.
Bláto pod jejich kroky čvachtalo a já si postupně uvědomoval hrozivý fakt. Dech se mi zrychlil a mou mysl zachvacovala panika. Déšť, bláto, stopy. Moje stopy v blátě. Vytáhl jsem pistoli a vyhoupl se do dřepu.
Kvůli tmě a hustému dešti jsem prakticky nic neviděl. Hlasy se však přibližovaly a světlo baterek se míhalo po okolních zdech spolu se stíny přicházejících osob.
Zadržel jsem dech. Najdou mě? Zabijí mě? Bylo to všechno marné?
Posral jsem to, Jimmy. Já to posral.

Muži se dali do pohybu. Kapky s nevídanou agresí dopadaly na střechu a vytvářely bubnování tolik podobné tlukotu mého srdce. Splašené, hlasité. Vždyť i oni to museli slyšet.
Pistoli jsem svíral křečovitě v rukou a jen jsem čekal. Podle všeho jsou tři. Na mé straně je výhoda překvapení. Pokud budu mířit přesně... Déšť to ale ztěžuje... Nemám na výběr, musím to udělat, jinak...

Kroky se začaly vzdalovat a světlo z baterek s nimi. Roztřásl jsem se po celém těle. Je po všem. Je po všem... alespoň pro teď.

Čekal jsem ještě nějakou dobu než jsem se odvážil vstát, přeběhnout na druhou stranu a přitisknout se ke zdi budovy. Pistoli jsem držel oběma rukama u své pravé nohy, než jsem se vydal na pomalý postup k díře ve zdi, která tam podle mých vzpomínek stále měla být a která vedla do sklepa budovy.

Zbýval mi poslední půl metr a černá prázdnota díry budovy ve mně vyvolávala uklidňující pocit, jakoby to byla náruč mé vlastní matky. Nabízela bezpečí a možnost úkrytu.

Pozorně jsem se naposledy rozhlédl a o to pozorněji jsem prozkoumal díru. Byla to sázka na štěstí a já musel vsadit vše, jinak se do budovy nemohu dostat. Pistoli jsem byl nucen schovat za opasek, jelikož jsem potřeboval volné ruce, abych se dírou protáhl, nespadl a případně si něco nezlomil. Na odpočet jsem se chytil okraje a skočil jsem dovnitř.

Dopad byl stejně jako před tím tvrdý, avšak suchý, hlavní rozdíl byl ale ve zvuku, který se po mém dopadu ozval. Nebyl to zvuk padajícího harampádí, nebyl plechový, nebyl hlasitý. Byl tichý jako kočičí zapředení.
Nevěřícně jsem zvedl tvář a pohlédl tak přímo do hlavně pistole.

„наверно ета свинья приходила."

Ani smích a prudké světlo, které ozářilo můj obličej, ve mně nedokázaly vyvolat takové zoufalství a vztek, jaký jsem pociťoval, když jsem spatřil svého bývalého šéfa s dalšími třemi známými tvářemi, jež jsem kdysi považoval za přátele. Zbytek jsem neznal, ale byli to Rusové, o tom nebylo pochyb.

Navěrno eta svinja prichadila.

Tak přece ta svině přišla.

Ústa se mi zkroutila do zoufalého úsměvu, než pažba pistole umlčela jakékoli protesty z mé strany.

-
Vážení a milí! Nová kapitola je tu a já doufám, že jste si ji užili, někteří z vás to myslím i čekali, ale třeba jsem některé z vás i překvapila.
Budu se na vás těšit u příští kapitoly, která bude pro detektiva bezpochyby značně svízelná. 😄
(Pokud někdo z vás umí rusky a zaznamenal nějakou chybičku v této kratičké větě, tak se omlouvám. Můj jediný pomocník v tomto je Google překladač.)