Sladké sny

8.

Rozesmál se opět tím šíleným smíchem.

„Já nechci na svobodu, já chci jen, aby každý věděl, že to já," skočil jsem mu do řeči.

„Ano, ano. To vím, chceš, aby každý věděl, že jsi ho zabil ty. Však to každý vědět bude, ale to se dořeší. Budu tě prostě mít pod dohledem. Budeš v mé péči," můj výklad tentokrát zase přerušil on.

„Jsem dospělej, detektive. Nemůžete být můj pěstoun a já vám tati říkat nehodlám."

Cosi se mu zalesklo v očích.

„Nebo to máte rád? Vzrušuje Vás to? Chtěl byste, abych Vás oslovoval tati?" olízl si rty a já jej pohladil po hlavě a následně jsem jej zatahal za vlasy, až vyjekl.

„Přijdu ti jako nějaký pedofil?"

Pustil jsem ho a postavil jsem se.

„Postarám se o tebe, pojedeme daleko od lidí a ty mi řekneš, co se dělo. Zajistím ti normální život."

Mluvil jsem naléhavě a rychle. Myšlenkami jsem už byl v kanceláři svého šéfa a vše jsem mu dopodrobna vysvětloval.

„Já už nemůžu mít normální život," chabě se pousmál a tím mě vrátil do reality.

„Můžeme to zkusit," zašeptal jsem.

Nevěřícně na mě hleděl. Ve tváři měl vepsanou touhu, ale zároveň i strach. Bylo vidět, že právě se sebou samým svádí vnitřní boj.

„Odvezte si mě, kam chcete. Nic Vám neřeknu."

Pronesl po notné chvíli a já měl chuť ho vytáhnout za vlasy na nohy a pořádně s ním zatřást, aby se probral. Místo toho jsem jen vstal a s tím, že si ještě promluvíme, jsem odešel.

-

Šel jsem rovnou za šéfem. Měl jsem sebou všechny potřebné složky a dokumenty. Tohle muselo vyjít.
„Pane, " se zaklepáním jsem vstoupil dovnitř. Můj šéf byl zavalitý chlapík v propocené, kostkované košili a s kravatou, zašpiněnou od hořčice.

„Co se děje, Harrisone?" zeptal se nezaujatě a já, ještě stále lehce omámen štiplavým puchem kanceláře, jsem položil na stůl všechna lejstra.

„Jde o toho kluka," začal jsem.

„Zjistil jsem jeho totožnost, je to jedna z obětí únosů z devadesátýho, máme šanci zjistit jména, počty. Můžeme odhalit celou tu," umlčel mě prásknutím do stolu.

„Sakra, Harrisone, co to meleš za sračky? Ten kluk je magor a jeho jediná cesta bude po soudu na psychiatrii. Konec šmitec."

Nevěřícně jsem na něj civěl.

„Pane, se vší úctou, nemůžete vědět, že on je vrahem."

„Doznal se, je na té videokazetě," oponoval mi s nezájmem.

Vřelo to ve mně vzteky.

„A co ty ostatní kazety. Vrah se očividně s obětí znal! Ten chlap toho kluka znásilňoval, ten kluk je sakra důležitej! Jedná se o Jimmyho O. Bry, " Opět praštil rukama do stolu. Sledoval jsem jeho rudnoucí obličej.

„Nemáte jistotu, že je to on."

„Mám jeho vzorky DNA, není pochyb. Nedovolím, aby byl souzen bez všech faktů a důkazů. To ruský prase bylo očividně pedofilní," dál jsem se nedostal.

„Beru Vám případ."

Nechápavě jsem otevřel pusu.

„To nemůžete," vydechl jsem.

„Už se stalo," zavrčel a nervózně se pohladil po plešce.

„Případ únosů byl odložen a uzavřen. Jimmy je mrtvý jako zbytek těch nebohých dětí. Tento případ s tím nemá žádné dočinění. Jedná se pouze o vraždu nějakého zloděje, kterého ten starý muž nachytal při činu."

Zhluboka se nadechl, aby mohl opět pokračovat.

„Ignorujete fakta a důkazy," postavil jsem se a chystal jsem se vzít si své složky zpět. On si je však vzal k sobě.

„Vezměte si dovolenou, Harrisone, tohle není věc, do které byste měl strkat nos."

Šokem, vztekem a s nenávistí jsem na něj hleděl a hned na to jsem odešel. Nezapomněl jsem prásknout dveřmi.

Ve své kanceláři jsem si sbalil všechny své kopie složek a další věci, které jsem objevil. Třískal jsem vším, co se mi dostalo do rukou. Jak jen může? Jak se opovažuje? Už jsem chtěl odejít z budovy, ale nakonec jsem si to rozmyslel a vydal jsem se ještě jednou za tím prasetem. Říct mu, co si myslím a kam ty důkazy pošlu. Už jsem chtěl vzít za kliku, ale zarazily mě hlasy.

„A ten detektiv. On nebude problémy dělat?"

Byl to silný ruský přízvuk a špatný slovosled ještě více potvrzoval fakt, že je to cizinec.

„Nebojte se. Důkazy mám já a všechny známky o přítomnosti toho kluka už jsou vymazávány."

Hlas toho tlustého páprdy byl roztřesený a nervózní. „Hned ráno si jej můžete odvézt, vraždu připíšeme na triko Londýnské mafii, jak jste si přál."

„To je dobrá zpráva pro Vás, "ozval se hlas toho chlapa.

„Jak se to ale stalo? Vždyť," ozvalo se bolestné zaskučení.

„Moc otázek, moc bolesti. Zítra ráno ho převezmeme. Peníze přijdou zítra."

Jako v mrákotách jsem se schoval ve vedlejší kanceři. Takhle to je? Přidal jsem se k policii, abych bojoval proti zločinu a nyní se dozvím, že policie... Uchechtnu se. Proto mi neseděly některé věci ve spisech. Proto, proto nikdy žádné stopy nikam nevedly. Policie v tom jela taky a stále jede.
Až notnou chvíli poté, co zhasly světla jsem vylezl ze svého úkrytu a v rychlosti jsem zamířil dolů do přízemí, kde jsem vyřadil kamery a sebral jsem spícímu strážnému kartu s čipem.

Zámek dveří pípl a já vstoupil do malé ubikace.

„Vstávej," hodil jsem po něm jeho oblečení.

„Jedeme na malý výlet."

„Nikam s Vámi nejedu," zavrčel vzdorovitě a obrátil se na druhý bok.

„Ale jedeš, protože nechceš chcípnout jako prašivá krysa v pasti."