Sladké sny

26.

„Detektive!" rozkřikl se zuřivým šeptem a já jej pevně chytil za paži.

„Uklidni se," procedil jsem mezi zuby a pomalu jsem se zvedl. On následoval mého příkladu. Byl jako vyděšené srnčí mládě a o jeho nervozitě dokazovala neustále podupávající noha. Pomalu jsem si oblékl bundu a pevně jsem jej chytil za ruku. Třásl se. Konejšivě jsem jej palcem pohladil po hřbetu ruky. Chtěl jsem zamířit k východu ale v tu chvíli jsem si to rozmyslel.

„Doprdele, " zaklel jsem a otočil jsem se zády k popíjejícímu policistovi, který upřeným pohledem sledoval obrazovku a ani nezapomněl okomentovávat onu zprávu. Tohle nebylo dobré. Tohle nebylo dobré ani trošku.

„Tudy," Jimmy mě chytil za rukáv a já než jsem stačil cokoliv říct, tak mě strčil do jakési místnosti.

„Záchody?" pozvedl jsem obočí, ale on už začal rychle otevírat kabinky. Byli jsme v pasti.

„Je tu! " ozval se radostný, přesto tlumený výkřik. Rychle jsem šel za ním. V mžiku jsme byli na sobě nalepení v titěrné kabince.

„Nehodláš se spláchnout, že ne?" poznamenal jsem, když si začal stoupat na záchodovou mísu. Nereagoval a dál se štrachal nahoru. Až teď mi došlo proč.

„Tama se neprotáhnu, Jimmy. Je to moc malé," zabědoval jsem nahlas, ale to on už se jako žížala dostával bez problémů ven.

„Nechte toho, detektive a polezte, zas tak špekatý nejste," zaslechl jsem ještě, než se ozvala tupá rána a zachrastění štěrku. Hlasitě jsem polkl a pomalu jsem si stoupl na záchodovou mísu, která pod mou vahou zaskřípala.

„Tak jo. " Povzbudiv sám sebe jsem se rukama chytil parapetu a se zavřenýma očima jsem se pokusil o cosi, co původně mělo být prolezení miniaturním oknem.

„Sakra, detektive," myslel jsem, že se rozbrečím studem.
Bylo jasné, že se to stane. Říkal jsem to.

„Šprajcl jste se," oznámil chytře a já protočil očima.

„Nekecej!" zoufale jsem zakopal nohama ve vzduchu.

„Tohle je v prdeli," byl jsem zoufalý a naštvaný na celý svět, který vyráběl tak zatraceně titěrná okna.

„Klid, detektive, to vyřešíme," vyhrkl a natáhl ke mně ruce.

„Chyťte se mě!" po zaváhání jsem splnil jeho prosbu a následně jsem toho patřičně zalitoval. Měl jsem pocit, že mi ty ruce utrhne, nebo mě alespoň stáhne z kůže.

„Do háje, detektive," vyčetl mi, jakoby to snad byla má chyba a pod nosem si cosi mrmlal a stále se díval na to pitomé okno.

Začal se přibližovat a já pojal podezření. Jeho výraz anděla se mi ani trochu nezamlouval a jeho uklidňující slova byla jako jed.

„Neopovažuj se!" rozkřikl jsem se, ale bylo pozdě.
.
.
.
„Notak, detektive, nemůžete trucovat navěky. Musel jsem to udělat, nesmí nás chytit a taky..." dál blábolil a já zarputile hleděl na cestu před sebou.

„Sám Vám koupím nové kalhoty. " Než jsem se jej stačil zeptat za co, když nemá ani vindru, tak už dál pokračoval: „A trenky, jak koukám, taky."

Kritickým pohledem sjel mé puntíkované spodní prádlo a mé tváře zalila červeň. Ne, že bych se za to styděl, spíš to bylo vzteky.

„A co je na nich špatného?" vyštěkl jsem a on se jen potěšeně zachichotal.

„Ne, máte pravdu. Jsou vlastně skvělé." Dál se pochechtával a mně docházela trpělivost.

„Tak proč se směješ? " dožadoval jsem se odpovědi jako malé dítě, neměl jsem ani daleko od toho, abych si vztekle nedupl.

„Ne ne, detektive. Ty trenýrky jsou totiž moc roztomilé."

Šokovaně jsem se na něj zahleděl a posléze se můj pohled opět stočil na vozovku. Od teď s ním prostě nepromluvím.

Mé rozhodnutí se asi po půl hodině ukázalo jako nadlidský úkol. Pořád něco breptal, stále na sebe poutal mou pozornost a já byl jednoduše bezbranný.

„Tak fajn." Zastavil jsem poblíž malého obchůdku s oblečením.

„Koupíš mi něco normálního. Žádné třásně, žádná růžová. Prostě nic divného, je to jasné?" koukl jsem na něj přísně.

„A ať tě celou dobu vidím," dodal jsem svůj poslední požadavek a on s úsměvem pokývl hlavou. V rychlosti vylezl z auta a hopsavým krokem si to namířil do obchůdku.

Já tu zůstal skryt za kouřovými skly auta před zvědavými pohledy lidí, které by nejspíš zajímalo, proč tu sedím jen v tričku a v puntíkatých trenkách sladěnými s ponožkami.