Sladké sny

18.

„Víte, detektive, jistým způsobem mě to fascinovalo," pronesl tiše a trošku si popotáhl peřinu nahoru.

„To jak najednou zmlkla, to jak se jí kolem hlavy začala tvořit ta obrovská kaluž krve," přivřel oči a z pod víček na mě upřel své zamlžené oči.

„Jiní brečeli už před tím, jiní se zhroutili, když ji zabili. Já tam ale jen stál a díval jsem se, já... Neuvědomil jsem si, že je mrtvá. Nějak mi to," odmlčel se a obočí se mu mírně nakrčilo v zamyšleném výrazu. „Nedošlo," dokončil svou myšlenku a prohrábl si vlasy.

Nevyrušoval jsem jej a ani jsem na to nic neříkal. Byl jsem tichý posluchač, který se snažil vstřebat vše potřebné.
Zavrtěl hlavou.

„Nějak jsme tam pak žili dál v relativně zajištěném prostředí. Jídlo dvakrát denně, sem tam se na nás přišel někdo podívat, sem tam pak někdo zmizel. Brzo mi došlo, že navazovat nějaké přátelství nemá cenu, víte proč?"

Pousmál jsem se.

„Protože to pak víc bolí," odpověděl jsem a pohladil jsem jej po tváři.

„Nemusíš mi to říkat, Jimmy, je ti to nepříjemné, vidím to na tobě."

Pobaveně zakroutil hlavou, koutky úst mu cukaly.

„Ani ne, stejně jsem přemýšlel, že bych měl začít sepisovat své paměti," s nezájmem pokrčil rameny, ale já na něm poznal, že se opět dostává do toho stavu.

„Mám totiž fakt zajímavej život, " zasmál se pisklavým hláskem.

„Jako kluka mě unesli a následně prodali do bordelu pro naprostý a odporný úchyly. Ale víte co je fajn? Že v tomto podniku bylo jen prestižní zboží. Jsem prestižní zboží," culil se, jeho tělo bylo napjaté a podivně nakrčené.

„Jimmy," zamumlal jsem a pokusil jsem se jej obejmout.

„Co?! "vyštěkl a odstrčil mě od sebe.

„Copak? Moc dobře vím o co ti jde. Chceš to, že jo? Chceš to se mnou dělat," nebyla to ani otázka. Prostě to na mě vykřikl a znovu do mě strčil. Naprosto nad sebou ztratil kontrolu.
První ránu jsem dostal do tváře, další následovala do břicha. Byl jako smyslů zbavený a já jej nedokázal uklidnit.

„Jsi stejný, stejný jako všichni!" držel jsem jej, takže se nemohl pohnout, ale i tak se mé ruce mírně třásly. Nebylo snadné tohle poslouchat. Nebylo snadné poslouchat, jak po mně křičí nadávky. Jak ze sebe dostává všechnu tu bolest. Proč takový výbuch? Trvalo mi chvilku než jsem opět pochopil důvod jeho reakce, důvod jeho "malého" záchvatu.

Popsal ho jako šklebícího se ďábla s černým knírkem a blyštivou potem orosenou pleškou. Smrděl po cigaretách a levné kolínské, kolem krku měl utáhlou červenou kravatu. Velké pivní břicho, odporný pach, který vycházel z jeho úst. Pamatoval si každý detail a zároveň vlastně nic.

Já... Nerozumím tomu. Nechápu, jak to někdo může udělat dítěti, jak dokáže žít s pocitem, že vzal dítěti nevinnost. Že způsobil jeho pláč a nenávist k sobě i k celému světu.
Jak někdo může bez výčitek vytáhnout peněženku a pronajmout si na dvě hodiny jeden z nových a nedotčených kousků. Připlatit si za to, aby to byl právě on, kdo to malé tělíčko zneuctí jako první.

Choval jsem jej v náruči jako malé dítě. Už nebrečel ani nekřičel. Jen tiše oddechoval a nehty mi zatínal do zad.

„Nejste jako oni, " vypadlo z něj náhle.

„Odpusťte mi to prosím, detektive. Nepřemýšlel jsem."

Nic jsem na to neřekl, jen jsem sklopil pohled k zemi a utřel jsem si rukou natržený ret.