Sladké sny

41.

„Sehr gut, sehr gut," ozval se pro mne neznámý hlas, který mne na okamžik probudil z mrákot. Zamrkal jsem. Hlas byl tichý a přesto mi rezonoval v hlavě ohromnou silou.
To můj trýznitel promluvil. Takže je to Němec. Bezpochyby našel sám sebe v nacismu a Hitlerovi, to mi bylo jasné hned. Alespoň dle jeho praktik a krutosti.

„Máma," zašeptal jsem, ale můj šéf jen zavrtěl hlavou.

„Až budeme mít jistotu, že tam ten kluk je, tak svou matku zase uvidíš, slibuju."

Kdo by jeho slibu věřil.

„Máma!" zavyl jsem. Zněl jsem jako malé dítě, hloupé děcko, co se dožaduje své matky, avšak marně.

„Bitte." Ucítil jsem na svém rameni dotyk a okamžitě jsem se schoulil víc do sebe. Přesto jsem se na zakrslíka podíval. Měl prst přiložených na rtech, i kdyby to řekl německy, tak bych mu rozuměl. Mám držet hubu, jinak se mi to nebude líbit.

Další cizí ruce mě uchopily a zvedly do vzduchu. Dva muži mě vláčeli chodbou a já jen stěží zvládal klopýtat spolu s nimi. Hlava mi co chvíli padala na stranu a po tvářích se mi koulely slzy spolu s nově vytékající krví.

Místnost, ve které mě nechali byla děsivá. Děsivá ne kvůli bídným podmínkám, nebo odpudivému zápachu. Bylo to kvůli tomu, že jsem zde nebyl sám.
Na zemi leželo drobné tělíčko jakési hnědovlasé dívky.

Shodili mne na zem a zavřeli za mnou dveře. Ani jsem se nesnažil zvednout. Jen jsem ležel, snaže si nevšímat tichého kňourání, které dívka vyluzovala.

Proč mne nemohli nechat tam, kde jsem byl? Proč jsem skončil zde? Kde je má matka? Otázky, bolest, kňourání, můj tichý vzlykot. Hlava mi kvůli tomu třeštila a chtělo se mi zvracet.

„Kälte." Vzhlédl jsem a střetl jsem se s dvěma modrýma očima, pod kterými se rýsovaly temné kruhy. Kousl jsem se silně do rtu. Byla to Němka. Tak jako byl Němec i ten skrček. Ta zrůda.
Obchodovali s bílým masem globálně? Kde všude mají své lidi? Potřásl jsem hlavou. Teď už nemělo cenu přemýšlet nad něčím takovým. Teď už je konec.

Rozuměl jsem ale tomu, co říkala. Němčina patřila mezi jazyky, které jsem uměl vcelku obstojně díky matčině snaze o to, abych přeci jen nějaké vzdělání měl.

Byla jí zima.
Sám jsem na sobě měl jen zakrvácené a potrhané tričko a mé kalhoty na tom byly stejně bídně. Při pohledu na dívku jsem však sebral poslední zbytky sil, abych se k ní doplazil a mohl ji tak obejmout.

Na sobě měla jen potrhaný kus hadru, který kryl jen to nejnutnější ani to ne. Tváře měla špinavé a modřiny na jejím těle zlověstně svítily a mapovaly její příběh jako němý svědek.

Chvíli se ode mne snažila dostat, když však poznala, že se nijak nehýbu a jen mělce oddechuji, uklidnila se. Nemluvili jsme. Ani jeden z nás na to neměl dost sil a ani chuť. Jen krátká zastávka před dalším postupem dál.

Spal jsem v krátkém intervalu, jednu dobu vzhůru, druhou v bezvědomí nebo spánku. Tělo se mi buď třáslo zimou nebo jsem zkomíral horkem. Má mysl si se mnou pohrávala jako kočka s myší. Hlasy, zvuky, co zde být ani nemohly. Dívčin hlas, který se podobal hlasu stařeny a ne hlasu zhruba třináctileté dívky.

Volala dokola stále dvě jediná slova. „Mutti. Papa." Maminko. Tatínku. Dovolávala se těch, kterých se už nikdy nedočká. Přesto všechno však stále volala. Volala, ačkoli žádná naděje už nezbyla.

Čas zde nehrál roli, naše slova, naše činy. Neptal jsem se oné dívky vůbec na nic, tak jako ona se neptala na nic mne. Ona zemře, já zemřu. Proč si sdělovat zbytečnosti. Čerpali jsme jen z tepla, které nám naše propletená těla umožňovala. Stále mě však před pomyslným dnem udržovala myšlenka, že třeba ještě spatřím svou maminku.

„Du bist wie die Frau. Deine Augen, deine Nase." Doktla se mého nosu a smutně se zasmála.
„Sie ist gestorben... sie. Sie war sehr nett wie meine Mutti." Rozplakala se, avšak já nebyl schopen jediné reakce. V duchu jsem si její slova překládal zas a znovu, pořád dokola. Její pláč byl už jen nedůležitou kulisou.

Jsi jako ta žena. Tvoje oči, tvůj nos. Zemřela. Byla milá jako moje maminka.

„Wir werden auch sterben," zavyla a odtáhla se ode mne na druhou stranu místnosti. Nešel jsem za ní. Nehty jsem škrábal po podlaze. To, že zemřeme jsem věděl, nemusela mi to říkat. Někdo jiný ale zemřel pro nic. Pro nic. Kvůli mně. Bylo to kvůli mně.

Ani na okamžik mě nenapadlo, že by dívka neříkala pravdu. To její oči. Její oči nedokázaly lhát. Oči umírající laně to nedovedou.

„Ja. Wir haben keine... " hlas se mi zlomil a změnil se v sípot. Nedovedl jsem už ani mluvit.

-

Nevím kolik času uplynulo, vím však, že jsem se jednou probudil a dívka byla pryč. Mé rány byly ošetřeny a na zemi ležela miska s jakousi šlichtou a hrnek vody.

Jídlo a voda. Snědl bych i tu misku kdyby to šlo. Člověk si nikdy neuvědomí, co znamená mít hlad, dokud hlad nezažije na vlastní kůži a kdy se z lidské bytosti stane pouhé zvíře lačnící po jídle.

Otevřely se dveře. Ani jsem nevzhlédl. Ani kopanec do břicha mě nedonutil začít věnovat příchozí osobě pozornost. Dosáhl jsem svého limitu.

„Stále jsme nenašli toho kluka, jsi si jistý, že jsi nám prozradil správnou polohu?"

Popadl mě za vlasy a já se nuceně usmál.

„Moje máma je mrtvá." Zašeptal jsem, než jsem zase bezvládně klesl k zemi.

„Co?"

Tak nechápavé a hloupé slovo. Co? Co? To, že máma zemřela bez jediné možnosti, že bych se ji pokusil zachránit, i když možnost úspěchu dosahovala možná tak k jednomu procentu, ani ne.

„Nenajdete ho," zasyčel jsem tichým hláskem. „Nikdy ho nenajdete."

Bolest jsem už ani nevnímal. Křik. Vztek. Marně potlačovaná zlost.
Už ze mne nedostaly jediného srozumitelného slova. Prosil, žádal, vyhrožoval, až to řekl. Potvrdil to. Ubili ji. Ubili ji jako prašivého psa.

„Je už pryč. Daleko. V bezpečí." Souhlasně jsem kývl hlavou. Alespoň něco nebylo k ničemu, třeba to vyjde. Třeba se veřejnost dozví, co se děje. Myslel jsem, že když je pošlu někam daleko, tak získám čas, abych osvobodil svou mámu. Děravý plán, který stejně nikdy vyjít nemohl, až na jednu malou část. Jimmy je v bezpečí. Má máma je ale mrtvá a já ji brzy budu následovat.

„My ti ale nelhali, Darrene. Já ti nelhal. Řekl jsem," zasípal. „Řekl jsem, že až budeme mít toho kluka, tak se setkáš se svou matkou." Zněl skoro zoufale. Zoufalý šílenec, jehož zoufalství a šílená bolest se ale nedala porovnat s tou mou.
Třesoucí se rukou na mne namířil svou zbraň a já zavřel oči. Ani už nemusel mluvit, aby mi došlo, co se nyní stane.

V hlavě mi však místo jeho hlasu zněl hlas osoby, pro kterou jsem obětoval vše. Vykonstruovaná představa, která mě však upokojila. Sice jsem nikdy nechtěl, aby to udělal, ale nyní to bylo to nejnádhernější, co se mi mohlo stát.

„Sladké sny, detektive."

Všem vám přeji krásné, pohodové Vánoce ve společnosti svých nejbližších. 💖💖💖🎁🎁🎄🎄