Sladké sny

19.

„Doopravdy mě to moc mrzí, " zašeptal plačtivě a uchopil mou bradu mezi své prsty. Natočil mi hlavu proti světlu, aby si mohl lépe prohlédnout drobounké zranění.

„Nic to není," odstrčil jsem jeho ruku a znovu jsem si lehnul. Jazykem jsem si slízl kapičky krve. Dal jsem si ruce pod hlavu a zavřel jsem oči.

„Copak se nezlobíte?" ozval se tichý hlásek, který mě vyrušil z polospánkové otupělosti. S povzdechem jsem oči zase otevřel.

„Ne," odvětil jsem jednoduše a mé oči se zase zavřely. Potřeboval jsem se vyspat, to co se teď stalo, jsem mohl řešit i zítra v klidu a odpočinutý.

Jen matně jsem zaznamenal, že světlo zhaslo, to co jsem ale zaznamenal byla cizí přítomnost vedle mě. Natiskl se na mě a obmotal kolem mě své dlouhé ruce. Svou hlavu si položil na mou hruď, takže mě na prsou lechtal jeho dech. Nevadilo mi to. Bylo to jistým způsobem vlastně i příjemné a nové. Má ruka se kolem jeho boku objevila snad až automaticky. Ještě víc jsem si ho natiskl na sebe. Pro teď žádné problémy neexistovaly. Byli jsme jen já a on a velká postel s nebesy.

Utíkal jsem a ani jsem nevěděl před čím, to vlastně utíkám. Vím ale, že jsem nechtěl, aby mě to chytilo, bez obav můžu říct, že jsem měl strach. Ten pravý nefalšovaný strach, při kterém vám stydne krev v žilách. Bál jsem se a mé plíce vypovídaly službu. S dusotem jsem zabouchl dubové dveře a svezl jsem se po chladném dřevě k zemi.

„Detektive? " otočil jsem hlavu za zvukem. Všude byla tma, ale stále jsem slyšel Jimmyho hlas. Volal mě, přímo skučel a já jej nemohl najít. Úzkost mnou procházela jako elektrický proud.

„Detektive!?" tón i hlasitost hlasu se stupňovali. Srdce mi divoce bušilo. Cosi mi položilo ruku na rameno.

„Detektive?"

„Detektive!? " s výkřikem jsem se posadil. Jimmy na mě upíral nevrlý pohled. Mnul si rozespale oči a zíval.

„Málem jste mě umačkal. Co je to s Váma?"

Znovu zívl a já mu mohl nahlédnout až do žaludku.

„Co se stalo?" vypravil jsem ze sebe a on na mě notnou chvilku zíral, poté zatřásl hlavou, hvízdl a na tváři se mu objevil rozverný úšklebek.

„Máte naprosto dokonalý ranní chraplák," složil mi pravděpodobně kompliment.

„Děkuji? " zamumlal jsem nejistě.

„Tvůj hlas zní... Stejně jako vždy pisklavě."

Neodpustil jsem si a tak jsem si vysloužil šťouchnutí do ramene.

Z té noční můry jsem se už jakž takž vzpamatoval. Nechápal jsem její význam a ani jsem význam vědět nechtěl. Moje máma byla a je posedlá výkladem snů. Nutila mě jí převykládávat mé sny a neštítila se mne ptát i na otázky typu, „a nic erotického tam nebylo? " Nenáviděl jsem to. Navíc vždy poznala, když jsem lhal. Nešlo nic zamlčet.

„Jste pořád nějaký bledý," dloubl do mě prstem a pohledem se zastavil na mém rtu. Povzdechl jsem si.

„Klid, nic se nestalo, hlavně zase nevyšiluj."

Sklopil hlavu, takže mu vlasy spadly do tváře.

„Facka."

Vydal jsem ze sebe ne moc inteligentní nechápavý zvuk.

„Chci říct," odkašlal si. „Stačí mi dát facku, nebo jinak fyzicky... Uklidním se." Zvedl ke mně hlavu a mně se opět naskytl pohled na výraz odkopnutého štěněte.

Přitáhl jsem si ho k sobě a zatahal jsem jej za tvář, tak jak to vždy dělávají babičky ve filmech, reakcí mi bylo nesouhlasné zakňučení.

„Při nejhorším ti udělám tohle," sdělil jsem mu s vážnou tváří.

„Neudeřím tě, nikdy, to by ti snad už konečně mělo být jasný a myslím, že ti to ani neříkám poprvý."

Uchechtl se a přitulil se ke mně. Bylo to zvláštní, v tu chvíli jsem pociťoval potřebu jej chránit a zároveň mě to nutilo vzpomenout si na jeho podobiznu ve snu. Na jeho tělo s prostřelenou hlavou.