Sladké sny

6.

Prohraboval jsem se složkami. Ruce se mi třásly, byl jsem roztěkaný a nervózní. Skutečně to tak bylo? Je to on? Je to skutečně on?

Konečně jsem našel onu složku. Po slepu jsem začal šmátrat po telefonu.

„Nazdar, jo, to jsem já. Jo. Potřeboval bych prověřit jedny vzorky."

Telefon jsem si přidržoval ramenem a snažil jsem se složku otevřít, aniž by z ní něco vypadlo.

„Díky, Bobe, máš to u mě," ukončil jsem hovor. Ráno v sedm tu mám výsledky, ale teď.

Mlčky jsem si prohlížel fotografii malého chlapce. Na fotografii se šťastně zubil, jeden přední zub mu chyběl. Působil tak šťastně a nevinně. V modrých očích byly veselé jiskřičky a vlasy byly rozvrkočené do všech stran. Zamrazilo mě při vzpomínce na chlapce z videa. U chlapce z videa ty veselé jiskřičky v očích nebyly. Na tom videu byl sice stejný chlapec jako na té fotografii, ale zároveň to on nebyl. Ten nevinný kluk z fotky byl pryč, zbyla jen schránka. Schránka plná bolesti a nenávisti vůči světu.

Zavrtěl jsem jsem hlavou a začal jsem si číst o klukovi, o kterého jsem se kdysi už jednou profesně zajímal.
Mlčky jsem se usadil do křesla začal jsem si vše pročítat. Je to on. Není pochyb.

-

„Datum narození je totožné 24. 9. 1996."

Vyjeveně na mě zíral velkýma modrýma očima.

„O čem to mluvíte, detektive?" zamumlal nechápavě, já však pokračoval.

Chodil jsem po místnosti sem a tam, jako kočka jsem kroužil kolem své kořisti, kterou byl on.

„Taky si vzpomínám na to, co jsi tehdy řekl. Deset let, nemám pravdu?"

Cukl sebou a naprázdno otevřel ústa.

„Před deseti lety došlo k mnoha únosům dětí, nezbyla po nich jediná stopa, která by někam vedla. Policie byla naprosto bezradná a děti pořád mizely," procedil jsem mezi zuby.

„Jedním z těchto dětí byl i Jimmy Owen Bailey, jedenáctiletý chlapec. Zmizel v den svých narozenin, když se vracel ze školy, podle přítomných svědků byl naložen do bílé dodávky, značka neznámá."

Zhluboka se nadechl a šokem hleděl na stolek před sebou, kam jsem položil jeho složku. Po chvilce ke mně zvedl zrak. Na tváři opět ten arogantní škleb.

„Co na tom sejde, detektive?" zavřel složku.

„Minulost nechme minulostí, je to stejně jen velká náhoda."

„Není to náhoda!" zařval jsem a pěstí jsem praštil do stolu. Nijak nezareagoval, ani sebou necukl. Jen se na mě díval, obličej bez sebemenší emoce.

„Není to náhoda," vydechl jsem už klidněji.

„Navíc testy DNA se shodují. Jsi to ty, ty jsi Jimmy Owen Bailey."

Zvedl spoutané ruce nad hlavu.

„Máte mě detektive," pronesl posměšně.

„Co to s tím má co dělat a..." zarazil se a hned na to se pousmál.

„Ach tak."

Ruce si položil do klína.

„Tak proto ten obrovský zájem. Případ se hned stane důležitějším, když se dotýká Vás a Vaší rodiny," pronesl posměšně a zahihňal se.

Mlčky jsem na něj hleděl a on hleděl na mě.

„Notak, detektive, tak se mě zeptejte na malého, sladkého Erica. Zeptejte se mě, co vím o Vašem malém bráškovi."