Sladké sny

36.

„Ano, chci palačinky," přitakal jsem na jeho nabídku snídaně.

Nevím, čím to vzniklo, ale palačinky se staly takovým naším posvátným pokrmem. Zvláštní bylo, že Jimmy je neroloval, ale naopak z nich skládal trojúhelníky, což mě docela iritovalo.

Pod pojmem palačinka si představím ruličku, ve které je marmeláda a ona sama je na vrchní straně pokryta šlehačkou a třeba dozdobena ovocem. Jimmy si však pod pojmem palačinka představí čtvereček s borůvkami a čokoládovou polevou. Je to neskutečný rozdíl, ale oba jsme si jakž takž zvykli. Základ je totiž stejný. Vejce, mléko, špetka soli, špetka cukru, mouka a bla bla bla. Jednoduše těsto udělané na pánvi s olejem.

Zakoulel jsem očima, když přede mne postavil opět dokonalý geometrický tvar, který však nebyl ani omylem mnou objednaná srolovaná palačinka. I tak jsem se, navzdory svému přesvědčení, pustil do jídla.

Jeho ostražitý pohled mě pronásledoval celou dobu, kdy jsme jedli. V tomhle byl děsný. I přesto, že mu vlasy padaly do tváře, tak na mě nepřestával valit oči a nebo podezíravě mžourat. Mělo by mu být přeci jasné, že o úpravu svého pokrmu se už nebudu pokoušet, když to minule mé prsty schytaly nepěkným způsobem.

„Máš tady tu tvoji skvělou čokoládu," povzdechl jsem si a palcem pravé ruky, jsem mu čokoládu setřel a pošpiněný palec jsem si strčil do úst.

„Detektive," povzdechl si Jimmy a já se zasmál.

„Co se děje, Jimmy?" Zeptal jsem se ze slušnosti, i když mi to bylo vlastně jedno.

„Ale radši nic." Zavrtěl hlavou a již bez zájmu o mou osobu pokračoval v jídle. Naše společné soužití probíhalo v jisté smyčce stále dokola a dokola. Pomalu mě to začínalo nudit, ale co jsem mohl dělat?

Spali jsme spolu v jedné místnosti a ač byla tato budova velká, Jimmy mě nepouštěl prakticky nikdy. Přistihl jsem se, že dokonce jeho přítomnost nedočkavě vyhlížím a těším se na ni. Je to špatně, nebo to není špatně? Stále se nedovedu dobrat k odpovědi. Vpil se mi pod kůži a já nejsem schopen se jej zbavit. Záleží mi na něm víc než by mělo.
Jeho modré oči. Sladká ústa. Smích jako hedvábí, i když někdy se směje a při tom chrochtá. To je ale vlastně roztomilé.

Zatřepal jsem hlavou. Poděkoval jsem za jídlo a talíř vložil do myčky. Měl jsem v plánu se natáhnout na sedačku a zdřímnout si. Jimmy si v tu dobu četl knihu, někdy mi i předčítal nahlas. Připadalo mi, že už jsme jako nějaký starý manželský páreček. Opět vcelku děsivá představa.

Z kuchyně se ozýval cinkot nádobí. Stále nešel a mně to už začínalo vadit. Proč to nemůže nechat na večer? To nádobí nikam neuteče. Vše muselo být podle něj ale vždy tip ťop, což mě dovádělo až na pokraj šílenství. Z nudy jsem raději zapl televizi, což mi přišlo jako lepší možnost trávení času než zírání do zdi. Přepínal jsem z programu na program v touze najít něco zajímavého, z čehož nakonec zůstaly jako vítězové večerní zprávy s pro mě dost nepříjemným reportérem a jeho děsivým knírkem.

„Tragédie, co se stala..." dál jsem nevnímal. Jen jsem nechápavě sledoval až moc dobře známý dům. Nebo spíše zbytky domu. Oheň byl neúprosný a nemilosrdný. Z hrdla se mi vydralo vzlyknutí a zoufalé zavrtění hlavou. Veškerá pohoda byla rázem pryč. Bublina s názvem, vše je v pořádku, praskla a já díky tomu zvuku snad ohluchl. V uších mi hučelo, z očí se mi koulely slzy a mé ruce trestaly mé tělo za tu nehoráznou hloupost a zločin, co jsem spáchal.

Zmateně jsem se zadíval na Jimmyho, který svíral mé ruce, abych nadále nemohl pokračovat ve svém trestání. Objal mne, ale jakoby objal hadrovou panenku

„Mami. Mami," šeptal jsem tiše stále dokola. Možná jsem doufal, že mi ji to tímto způsobem vrátí. Přivolá jí to jako tehdy, kdy jsem se v noci bál, že si pro mě přijdou bubáci a tímto křikem jsem ji přivolal k sobě. Teď si však bubáci přišli pro ni a já tam nebyl, abych ji ochránil.