Sladké sny

13.

„Jimmy, " zachraptěl jsem a opatrně jsem mu položil ruku na jeho roztřesené ruce. Konejšivě jsem hladil hřbety jeho rukou.

„Uklidni se, bude nejlepší, když si odpočineš," zadíval se na mě pohledem plaché srny.

„A jak mi to má pomoci, detektive? Nedovedu se uklidnit, nedovedu na to přestat myslet."

Prudce jsem zabrzdil na krajnici silnice.

Odepl jsem si pás a otočil jsem se na něj celým tělem. Zmateně na mě hleděl.

„Co se děje, detektive?" zamrmlal lehce nespokojeně. Nelíbilo se mu, že nevěděl, co se chystá.

Opatrně jsem jej odpásal a chytil jsem ho za ruce. Stáhl jsem si ho k sobě a nechal jsem jej, aby se mi usadil na klíně. Hleděl na mě nedůvěřivě a s obavou v očích.

„Neublížím ti, jen ti chci pomoct," pousmál jsem se a pomalu, tak aby celou dobu viděl mé ruce jsem jej objal. Jeho hlavu jsem si přitiskl na svou hruď.

Naštvaně se proti mně zapřel rukama.

„Co to děláte?!" vyštěkl na mě.

„Uklidňuju tě, " odvětil jsem jednoduše a dál jsem mačkal jeho cukající se tělo ve svém objetí.

Pomalu se uklidňoval, i nadávky se ozývaly míň a míň, až zcela utichl. Nehybně se opíral o mou hruď. Byl jako socha, rozdíl byl v tom, že tiše oddechoval.

„Poslouchej tlukot mého srdce. Je pravidelný, slyšíš? Neměnný. Stačí se jen zaposlouchat a nic jiného nevnímat. Je ti lépe, ne?"

Neodpověděl, ale hlavu mi víc zavrtal do hrudi.

V této pozici jsme zůstali ještě nějakou tu dobu, než se odtáhl a s odkašláním si sedl zpět na své místo. Ani jeden jsme o tom už nemluvili. Jednoduše jsem nastartoval a rozjel se.

„Děkuju," ozvalo se náhle a já překvapeně zamrkal, při pohledu na usměvavého muže vedle sebe.

„Jsi doopravdy dobrý člověk." Vrátil jsem svůj zrak zpět na vozovku.

„Ne, nejsem, " odvětil jsem tiše.

„Nejsem dobrý člověk, nebo alespoň tak jak si ty myslíš." Pevněji jsem v rukou sevřel černý volant, až mi naběhly žíly.

„Dal jste se k policii, abyste nalezl svého bratra, staráte se o svou matku. Jste dobrý člověk, který vede dost nudný život."

Uchechtl jsem se. „Ano, v tomhle ohledu jsem asi dobrý. "

„Tak co jste udělal? Ukradl jste bonbóny? Zbil jste šprta?" jeho hlas byl plný sarkazmu a skrytého posměchu.

„Třeba ti to jednou prozradím," mrknul jsem na něj a už jsem na jeho posměšky a řečičky nijak nereagoval. Jeho to nakonec přestalo i bavit a už jen mlčky koukal z okna.

„Kam vlastně jedeme? " zamrmlal.

„Daleko, "odvětil jsem klidným hlasem a odbočil jsem doprava a tím jsem sjel z hlavní silnice směrem k velkému údolí.

„Jste tak nudný," zavrčel naštvaně a položil si nohy na palubní desku.
Šokem jsem na to zůstal hledět.

„Dej ty kopyta dolů," sykl jsem výhružně, hlas se mi vzteky třásl.
Jen se provokativně zašklebil, ale nic jiného neudělal.

„Řekl jsem, " procedil jsem mezi zuby. „Ať dáš ty haksny dolů," naprosto mě ignoroval.

„Hej!" pomalu mi docházela trpělivost.

„Dej je dolů, nebo... "

„Nebo?" pozvedl obočí a olízl si rty.

„Co uděláte, detektive?" položil mi ruku na stehno a mně naběhla husina.

„Copak mi provedete? " zavrněl hrdelnějším hlasem a přivřel oči.

Zprudka jsem opět zabrzdil na krajnici. Takhle se nikam nedostaneme, problesklo mi hlavou, ale tohle bylo doopravdy nutné. Vystoupil jsem, jeho jsem i přes jeho odpor vyndal ven taky, i když se dost zevrubně bránil. Následně jsem jej nacpal na zadní sedadlo, kde jsem ho připoutal tak šikovně, že se nemohl ani hnout.

„A jestli nesklapneš, zalepím ti i pusu."