Sladké sny

9.

„A kam teda jedeme?" prolomil konečně to nesnesitelné ticho.

„Pryč. Musím tě dostat do bezpečí."

Rozesmál se.

„Copak Vám to nedošlo, detektive? Nikde není bezpečno. "

Zprudka jsem sevřel volant v rukou a bez zaváhání jsem sjel na krajnici silnice. Zhluboka jsem oddechoval.

„Tys to věděl, " otočil jsem se na něj.

„Tys věděl, že je policie podplacená a stejně jsi tam šel! "

Nechápal jsem ho. Proč to udělal? Bez výrazu na mě hleděl.

„Myslel jsem, že se ke mně novináři dostanou včas, " zamumlal.

„Ale nepustili je ke mně a já byl v háji."

Chytil jsem ho za ruku.

„Nechápu tě, proč bys teda mlčel? Leda," zmlknul jsem.

„Neřekl jsi mi to, protože jsi mě chtěl chránit?" uchechtl jsem se, on nevinně pokrčil rameny.

„Možná, " zabručel tiše.

„Ty jsi doopravdy cvok, " rozesmál jsem se.

„Vždyť by tě beze mě zabili!"

Odfrkl si.

„Jo a teď nás zabijou oba, mám Vám zatleskat? Neměl jste se do toho plést. Měl jste to nechat být, tak jako všichni."

Opřel své čelo o okýnko auta a hleděl ven. Bylo mi jasné, že náš rozhovor skončil. Znovu jsem šlápl na plyn a rozjel jsem se velkou rychlostí pryč.

Cesta ubíhala rychle, ale i tak mi přišlo, že je to až moc pomalu.

„Odteď jsi můj synovec a," rozesmál se.

„Notak, vždyť jsem o pár let mladší."

Naštvaně jsem vydechl.

„Bratranec?" navrhl jsem po chvilce.

„Nejsme si podobní," oponoval mi okamžitě.

„Tak co navrhuješ?" zavrčel jsem netrpělivě. Měl plno keců, ale absolutně žádný nápad.

„Buďme milenci," prohodil ledabyle a já div, že nevrazil do popelnic.

„Takže jsi můj synovec," shrnul jsem to.

Jen na mě rozverně mrknul a dál sledoval okolní krajinu.

„Kam teda jedeme? Tohle je kraj města, tady se nemůžeme ukrývat."

„Je to jen nutná zastávka," odvětil jsem a dál jsem sledoval mrtvolně tichou vozovku. Koutkem oka jsem jej ale stále sledoval. Nos i obě ruce měl nalepeny na okýnku. Hleděl ven s neskrývaným zájmem, teprve teď mi došlo, že není připoutaný. Násilím jsem jej tedy připoutal, protože na mé výzvy nereagoval. Celou dobu kvičel jako prase a mrskal sebou jako ryba na souši.

„Safra," vydechl jsem a opět jsem se věnoval jen a pouze řízení.

„Tohle snad nebylo nutné," zavrčel na mě.

Ruce měl založené na prsou a tváře měl nafouklé. Jako malé dítě. Jen jsem se uchechtl. Vypadal vcelku roztomile, jen kdyby to nebyl takový hloupý spratek.

Zastavil jsem před menším domkem.

„Vystup," zavelel jsem a sám jsem udělal totéž. Za ruku jsem jej poté dotáhl ke vstupním dveřím a pomocí klíče jsme se dostali dovnitř.

„Fuj, tady to ale smr," zacpal jsem mu pusu.

„Ticho, " zasyčel jsem vztekle. Chtěl jsem si jen vzít nutné věci a vypadnout odsud stejně nenápadně jako jsme sem přišli.

„Co to je? " zeptal se, zrovna když jsem raboval ledničku. Rychle jsem se otočil, ale bylo pozdě.

„Jáu!" zavřeštěl a ta chlupatá koule, pan Cukřík, začal vřeštět taky. Nenávidím tu kočku. Nenáviděl jsem ji už, když jsem byl malý. Vypasený prašivec, kterého si domů, kdo ví proč, máma dotáhla.

„Darrene! Jsi to ty?" ozvalo se z horního patra a já zaklel.

„Jo, mami, to jsem já!" Zakřičel jsem nazpět.

„Ah, díky bohu. Zase nemáš, co jíst? Já říkala, že se nemáš stěhovat jinam. Vždyť umřeš hlady. Neboj, maminka se o svého malého drobečka postará."

Snažil jsem se nevnímat tlumený smích Jimmyho a s rezignovaným pohledem jsem se díval do chodby a dál jsem naslouchal otravnému blekotání.