Láska na třetí pohled

♡45. Kapitola♡

Stál tam chlapec, který vypadal jako Johnny.
Blond vlasy, opálená kůže.
I když stál zády, byla jsem si na sto procent jistá, že je to on.
Jenže pak tam byla dívka.
Hnědé uhlazené vlasy, dokonalé tělo.
I přes závěs slz, které se mi
v proudech kutálely po tvářích
a máčely mi obličej, jsem poznala kdo je toto.
Stála jsem tam jako přikovaná
a hleděla na to, jak se můj kluk líbá s Clarissou.
Chtělo se mi zvracet z toho, jak se na něj lepí.
Chtělo se mi řvát z toho, jak moc zoufalá a raněná jsem byla.
Já mu věřila.
Dala jsem mu všechno ale pro něj to očividně byla jenom hra. 
Bože, to jak ji líbá!
Ty polibky jsou moje, on je můj, nebo ne?
Ne teď už není můj.
Byl jím vlastně někdy doopravdy? Ta tupá bolest, která vycházela
z mého srdce, byla nesnesitelná. Jakoby se nějaká jeho část utrhla
a roztříštila se na miliony kousíčků. 
Přes brek už jsem neviděla vůbec nic, takže jsem ani nezaregistrovala, že Clarissa popadla Johnnyho za ruku, svůdně se na něj usmála
a společně odešli, kamsi do nedohledna. 
Moje hlava chtěla běžet pryč, srdce chtělo jít  za nimi
a vybojovat si Johnnyho zpátky ale moje nohy se ne a ne odlepit od země.
Po chvilce však vypověděly službu úplně.
Svezla jsem se na kolena a už se ani dlaní nesnažila ztlumit vzlyky, které ze mě vycházely.
Brečela jsem čím dál víc, až jsem si myslela, že ze sebe vybrečím duši.
Hlavou se mi honila pořád jen jedna věc:
Jak to mohl udělat?
Jak? Jak!
Vzpomněla jsem si na Oliviina slova:
,,Ale netvař se tak, brouku.
Stejně všichni víme jak to nakonec dopadne.
Ty ji podvedeš s jinou a tahle křehulka, bude mít zlomený srdce. Pořád dokolečka."
Nevěřila jsem, že by to mohla být pravda.
Dělal to z lítosti? 
Napadalo mě tisíc dalších důvodů ale má mysl nedokázala souvisle přemýšlet.
Chtěla jsem jen, aby svíravá bolest, která se usídlila v mém břiše, co nejrychleji odešla.
Dělalo se mi totiž čím dál víc a víc špatně.
Žaludek mi poskočil a já už to nevydržela.
Než jsem to stačila zadržet, moje kolena byla položena ve svých vlastních zvratkách.
Při pohledu na tu louži mého oběda, jsem se vyzvracela ještě jednou.
Mé dušené vzlyky snad museli slyšet úplně všichni.
Došly mi zásoby slz a tak jsem brečela naprázdno.
Klečela tam a plakala. 

Nevím jak dlouho jsem tam
v tomhle stavu zůstala, ale probralo mě až jemné zatřesení mým ramenem.
,,Leslie," říkal nějaký hlas.
Byl mužský, to vím jistě.
,,Leslie, vstávej."
Znovu zatřesení.
,,Už se setmělo, nemůžeš tady takhle zůstat," pronesl někdo znovu.
Setmělo se?
Cože?
Jak dlouho už tady sakra tvrdnu? Pak si moje hlava rozpomněla, co se vlastně stalo.
Při každičkém pomyšlení na to, mi do celého těla vystřelila prudká bolest.
Cítila jsem ji všude.
Až v konečkách prstů.
Měla jsem pocit, že se mi každou chvíli rozpadne hlava.
,,Leslie, musíš vstát," přikázal mi někdo, ale já byla natolik zmatená a zničená, že jsem nedokázala přimět svaly aby spolupracovaly.
,,Ne," vydechla jsem neslyšně.
Pak jsem cítila, jak mě ty neznámé ruce neznámého člověka, berou do náruče a odnášejí pryč.
,,Prosím, nech mě," zašeptala jsem znova zoufale.
,,Nemůžu tě tady takhle nechat," odpověděl mi tiše neznámý, tiskl si mě na svoji pevnou hruď a vykročil.
Měl příjemný hlas ale zdál se mi nějak povědomý.
Určitě jsem ho už někde slyšela. Po tváři zase sjela neposedná slzička, která byla následována další a další.
Rozplakala jsem se mému zachránci v náručí, zatímco on mě  nesl neznámo kam. 
Jediné co jsem věděla bylo, že mě tam ten dotyčný nechce nechat
a za to jsem mu byla vážně vděčná, protože sama bych asi svoje tělo nepřiměla aby se postavilo a dopravilo se domů. Pak by mě ráno našli v té kaluži zvratků, vyfotili a já bych byla terčem posměchu a taky školních novin.
Vyčerpaně jsem mu položila ruce kolem krku a zabořila hlavu do jeho mikiny.
Voněla po skořici.
Chvějivě jsem vydechla a on si mě přitáhl ještě blíž k tělu.
Nesl mě jako bych byla pírko. 
Můj orientační smysl v tu chvíli totálně selhal, takže jsem absolutně nevěděla kde se nacházíme ale on zastavil. Zaslechla jsem slabé zavrzání. Mohly to být dveře od auta.
Pak mě opatrně posadil na sedačku spolujezdce.
V tom šeru, které panovalo venku, jsem neměla možnost zahlédnout jeho tvář.
Byla jsem v tom stavu, kdy napůl spíte a napůl jste vzhůru, takže jsem nevnímala moc věcí.
Co jsem ale vnímala dokonale byla zima, která pozvolna prostupovala celým mým tělem. Trochu jsem se zachvěla a chlapec zpozorněl.
,,Je ti zima?" zeptal se a jeho hlase byla slyšet starost.
Nejistě jsem pokývala hlavou, načež si dotyčný bleskově sundal mikinu a mě pohltila vůně skořice. 
,,Děkuju," naznačily moje rty ale žádná slova z nich nevyšla.
V měsíčním světle jsem viděla jak se usmál.
Potom už jsem jen slyšela zabouchnutí dveří, otočení klíčku v motoru a nějakou otázku, co byla pravděpodobně na mě.
Já jsem však znovu pomalu usínala v opojení příjemné skořice.

------------------------------------------------------
Ahojky zlatíčka😍😘😚
Jak se vám vede?
U mě celkem pohodička...

Pár slečen mi pod poslední kapitolku psalo,
abych rychle vydala další,
tak tady je!💓💞💝
Co na ni říkáte?
Už jsem se konečně zase dostala do té své psací nálady,
takže můžete počítat s kapitolkami alespoň trochu častěji💓💞💕

Komentujte, hlasujte, sledujte a já se loučím😍😘😘

Mám vás moooc ráda❤❤❤

Vaše -CLxxx💋