The fight story about us

Návštěva

Z pohledu Marinette
Pokojně jsem ležela v Adrienově náruči a mlčela. Bylo vidět že na mě je naštvaný. Byla jsem tak nezodpovědná. ,,Promiň.." řekla jsem do ticha. ,,Máš se za co omlouvat! Mohla jsi tam umřít!!" Adrien zvýšil hlas. Stekla mi po tváři slza. Nemám ráda když křičí.. A jsem člověk.. Můžu plakat. ,,Omlouvám se.. Já jen.. Nechtěl bych aby se ti něco stalo. Už mi to nedělej" řekl a trochu se uvolnil. Poslušně jsem kývla. Moc dobře jsem si uvědomovala že jsem se zachovala špatně. Nalhávala jsem si že stále hodně zmůžu a kvůli tomu ohrozila život našeho dítěte.. Když jsme došli ke mně domů bylo asi 8 večer. Adrien mě položil na postel a otočil se směrem k východu. ,,Už jdeš?" zeptala jsem se ustaraně. Myslela jsem si že odchází protože je na mě stále naštvaný.. ,,Jo.. Musím ještě něco dořešit.. Ahoj" řekl a odešel. Začala jsem usínat.
Ze strany Adriena
Vyšel jsem z domu a vyšel do ulic Paříže. Po pár minutách přede mnou stála pařížská věznice. Stále se tam svítilo tak jsem vešel dovnitř. ,,Chtěl bych navštívit svého otce Gabriela Agresta" řekl jsem na chlápka za pultem. ,,Není návštěvní doba" řekl znuděně a dál se prohraboval v papírech. ,,Hned..!"
Otevřeli se dveře s mřížemi. ,,Nechám vám tu soukromí, ale pospěšte nebudu tu celou noc.." řekl chlápek od pultu a zavřel mě do cely za otcem. Bylo to divné se na něj koukat... Když jsem se rozhodl že za ním zajdu nepřemýšlel jsem co se stane až ho uvidím. Po tak dlouhé době tu přede mnou stojí můj otec.. Byl otočený zády a vypadal zdrceně.. Kdyby mi v minulosti tolik neublížil bylo by mi ho skoro i líto.. Jasný... Skoro... ,,Co potřebuješ..." řekl se svým chladným přízvukem. ,,Co potřebuješ?! Vidíš svého syna asi tak po půl roce a ty se ho zeptáš co potřebuješ?!" vypálil jsem na něj. ,,Předpokládám že máš nějaký důvod k tomu proč jsi mě navštívil.. Nebo jsi už zapomněl co jsem udělal?" řekl a v poslední větě se jeho hlas lámal.. Musí mu to být líto.. Pomyslel jsem si. ,,Co bylo to bylo.. A myslím si že oba víme proč tu jsem" řekl jsem chladně tentokrát já. ,,Musím se obhájit.. O ničem nevím" řekl otec a já tak trochu nevěděl co říct.. ,,Co víš o té blondýně" řekl jsem nakonec. Vypadalo to že něco tuší.. Že ho něco napadlo. ,,Nemám tušení o čem to mluvíš" odsekl. ,,Ale no tak... Vy podlí mirákulochtijovči lol co jsem to zase vymyslela za slovo 😂 se musíte znát..!" řekl jsem a táta povzdechl. ,,Nech toho.. Jsi chladný jako je tvá matka" řekl a mně tělem projela zlost. ,,Jak se něco takového opovažuješ říct?! Matka byla skvělá žena!! Jediný kdo je tu chladný jsi ty!" řekl jsem a do očí se mi nahrnuli slzy. ,,Ne Adriene.. Ty neznáš pravdu.. Nikdy jsi nepřemýšlel o tom proč jsem to celou dobu dělal.. Proč jsem chtěl mirákula.. Musel jsem je získat pro ni.. Jinak.. By se ke mně nevrátila" řekl a poklesl hlavou. V jeho hlase už nebyl cítit chlad. Byl to smutek a pláč. ,,Co tím chceš říct.." řekl jsem pomalu. ,,Tvá matka mi řekla že dokud pro ni nezískám tu sílu tak se nevrátí.. A odešla. Byl jsem tak hloupý.. Dal jsem přednost jí a postavil se proti tobě. Přitom ty jsi ten s dobrým srdcem. Stále jsem ji miloval a chtěl ji zpět, protože jsem v ní viděl tu dávnou milou dívku která ještě nebyla posedlá mocí.. Když jsme byli asi před 16ti lety v Tibetu a našli tam knihu, paví mirákulum a motýlí mirákulum viděli jsme i celou tu starou vesnici strážců. Viděli jsme mnoho obrázků ultimátní síly že jí to postupem času začalo lézt na mozek... Ale já.. Ji přesto nechtěl ztratit" řekl a spadl na zem. Propukl ve velký pláč. Bylo mi ho tak líto.. Ani nevíte jak. ,,Chceš říct.. Že máma byla až tak krutá?" řekl jsem s tím že jsem tomu stále nemohl uvěřit. ,,Vlastně.. Ano. Nalhával jsem si že ne, ale ona vlastně taková byla už od začátku. Dokonce jsem před ní musel schovat i vlastní dceru" řekl s já se zarazil. To má být nějaký vtip ne? Téměř půl minuty jsme tam jen mlčeli. Nezmohl jsem se ani na slovo. Já mám SESTRU? ,,Matka se k tobě vždycky chovala hezky. Snažila se z tebe vychovat svého příznivce a lovce mirákulí jako jsme byli my. Já ale od začátku věděl že to je špatné a chtěl jsem spíš žít normální život se svou rodinou. Když se narodila tvá sestra Isabelle věděl jsem, že ji bude chtít zmanipulovat jako tebe. Proto jsem ji chvíli po narození tajně odvezl do děcáku... Bylo to velmi sobecké ale chtěl jsem ji jen ochránit.. Tvé matce jsem řekl že zmizela ale bylo na ni vidět že tušila co jsem provedl. Nic s tím nedělala. Udělal bych to tak i s tebou ale tobě už byl rok a nedokázal bych se od tebe odloučit... Přirostlo mi k tobě srdce. Tvé sestře by teď mělo být 15.. A podle toho co říkáš se tvé matce povedlo zmanipulovat ji i tak.. Nechal jsem se i já" řekl a po tváři mu stále tekly slzy ,,je mi tak líto co jsem udělal tobě i sestře" řekl nakonec. Nevěděl jsem co říct. Hlavou se mi však honilo tolik otázek.. Připadal jsem si jako kdyby mé srdce mělo explodovat. Neměl jsem sem chodit.. Bylo by lepší nic nevědět než dozvědět se všechno najednou. ,,... Co to má společného s tou blondýnou co chce mirákula.." řekl jsem a pomalu mi začalo všechno do sebe zapadat. ,,Je to tvá sestra"
Okk guys máme tu novou kapčuu a bohužel až v sobotu protože vám zbývaly 3 liky. Ale i tak děkuji, bylo to příjemné že mi zase lidi hodně psali komentáře a doufám že v tom budete aspoň někteří pokračovat protože mě to vždycky moc potěší :3 ❤️. Snad jsem vás moc nenasrala tím že jsem z paní Agrestové udělala zápornou postavu ale toto je moje reálná teorie (až na tu Adrienovu sestru) 😅. Taky chápu že asi teď máte teď nějaké otázky tak se ptejte 😂. Doufám že se vám kapitola líbí a u další ahoj ❤️.