The fight story about us

Místnost, kde otec vytvářel dějiny

Z pohledu Kocoura (Adriena)
Šel jsem společně s Isabelle na kraj města. Před námi stála nějaká stará neobydlená chatka. ,,Kdo by sakra bydlel v takové díře?" řekl jsem znechuceně. Bella poklesla hlavou. ,,Oh... Promiň" řekl jsem když jsem si uvědomil co se děje. ,,Tady jsem ji viděla naposledy" řekla po chvíli ticha a ukázala na chatku. Kývl jsem a vyrazil i s ní vpřed. V tu chvíli jsem měl být vlastně ve škole.. Co už. V tom jsem za námi uslyšel kroky a prudce se otočil. Bella hned po mě. Stála tam ona. Přejel mi mráz po zádech. Sice jsem o ní zjistil velkou špínu, ale pořád jsem v ní viděl tu milující matku.. A ona byla. Vím to. ,,Adriene!" zvolala a nahrnuli se jí slzy do očí. Rozběhla se ke mně a obejmula mě. ,,Jsem na tebe pyšná Bello. I na tebe Adriene" řekla máma když ustoupila. Potom ke mně s úsměvem natáhla ruku. Bylo to jako by po mně něco chtěla. Mirákulum.. Uvědomil jsem si. Chvíli jsem se na ni díval. Přihlížející Isabelle si zkousla ret. Pomalu jsem couvl. V tom matce spadl úsměv. Zamračila se na mě. ,,Isabello? Můžu si jít s tebou promluvit prosím?" řekla chladně máma a Bella zbledla. Co jsem to udělal.. Neměl jsem Bellu nutit jít proti matce se mnou. Pomyslel jsem si.
Z pohledu Isabelle
,,Je něco co mi chceš říct?" řekla na mě matka, když mě odvlekla do toho opuštěného domku. ,,Já.. No.." zakoktala jsem. Máma zavrčela. ,,Ano!" řekla jsem sebevědomě a narovnala se. ,,Opravdu?" usmála se a složila ruce. ,,Poslouchám" řekla nakonec. Polkla jsem. Neměla jsem ani tušení co jí řeknu.. ,,To co děláš je špatné.. A já byla tak hloupá že jsem v tom jela s tebou. Nemůžeš jen tak ohrozit všechny jen proto, aby jsi byla tou nejmocnější. Obzvlášť ne svou rodinu.." řekla jsem stále se sebevědomým tónem. ,,Bello.. Kdo je tedy ten správný?" řekla matka bez emocí. Věděla jsem co se stane.. Ale věděla jsem že co musím říct. ,,Adrien" řekla jsem rázně. Povzdechla. ,,Neděláš mi to lehké víš to?" řekla vážně. ,,To ty mně taky ne" řekla jsem. ,,Pojď se mnou" řekla, chytla mě za paži a surově mě táhla za Adrienem. ,,Normálně bych vás rozdrtila na místě.. Ale já vám dám šanci na rozmyšlenou. Uvidíme se dnes ve 3 hodiny na místě kde váš otec tvořil dějiny. Buď mi donesete kocouří a beruščí mirákulum, nebo si ho budu muset získat sama" řekla matka a zmizela v ulicích Paříže. Podívala jsem se na Adriena. Na místě kde táta tvořil dějiny?
Z pohledu Adriena
,,No a potom zmizela" řekl jsem v rozhovoru s Marinette. Všechno jsem jí řekl. ,,Nepůjdeš tam že ne?!" řekla vystrašeně. ,,Mám jinou možnost?" řekl jsem. Marinette si zakryla pusu a podívala se do země. Chtěla brečet.. Viděl jsem to. ,,Neboj se broučínko" řekl jsem, objal ji a dal pusu do vlasů. ,,Zvládnu to" řekl jsem a hladil ji po vlasech. ,,Slibuji"
Po škole
Když jsem došel domů bylo tam až podezřele moc velké ticho. Normálně mě Natalie vítala a připomínala rozvrh, ale nebyla na dohled. K tomu venku začalo pršet. Super.. Pomyslel jsem si a vydal se do mého pokoje. Stále jsem musel přemýšlet nad tím, co matka myslela místem, kde otec vytvářel dějiny.. Když jsem došel do pokoje byla tam Natalie. ,,Adriene! Díky bohu, jsi v pořádku" řekla a objala mě. ,,Co se děje?" pozdvihl jsem obočí. ,,To teď není důležité, musíš se odsud dostat.." řekla, vzala mě za ruku a táhla mě pryč. ,,Hej!!" řekl jsem a vytrhl se jí. ,,Chci vědět, proč musím opustit svůj dům!" řekl jsem. ,,Adriene! Ty to nechápeš!" řekla a div že nezlomila popisku co držela v ruce. Založil jsem ruce a Natalie zakroutila očima. ,,Přišla sem tvá matka a nemyslím si, že má dobré účely.. Prosím, řekni mi, že máš ty mirákula!" řekla. ,,No.. Ne" řekl jsem a Natalie se pleskla do čela. ,,Ale no tak.. Vždyť je neškodná, já mám mirákulum a mladší věk.." řekl jsem. ,,Bože Adriene ty jsi paličatý jako tvůj otec.. A taky naivní.. A taky nevšímavý. Když jsi kradl tu knihu opravdu sis nevšiml pavího mirákula?" řekla Natalie a já nemohl na chvíli mluvit. Opravdu jsem byl tak blbý?! ,,Hele.. Jedna otázka.. Kolik toho vlastně víš? Já jen, že by mě nikdy nenapadlo, že se budeme bavit o mirákulech a tak.. Taky mě zaskočilo, když jsi se mě po tom požáru zeptala na blondýnu.." řekl jsem tázavě. ,,Pracovala jsem pro Lišaje.. Hodně jsem toho pochytila" řekla. ,,Předpokládám že víš co tvá matka myslela místem kde tvůj otec vytvářel dějiny?" řekla Natalie. ,,Vlastně.. Ne. A počkat.. Jak o tom víš?" zeptal jsem se. Toto všechno bylo šílený. ,,Tvá sestra tu byla dřív" řekla a ukázala do rohu místnosti. Stála tam Bella.
Společně s Bellou a Marinette jsem zašel k Mistrovi Fu. Řekli jsme mu úplně všechno a on bedlivě poslouchal. ,,Přeji hodně štěstí" řekl nakonec, když už se blížila třetí hodina. Když nás šel vyprovodit upadl na zem. Vypadal, že má bolesti. ,,Jste v pořádku?!" zeptala se ustrašeně Marinette a pomohla mu se zvednout. ,,Ano samozřejmě" usmál se Mistr Fu. Marinette i s Isabelle odešli a já šel hned za nimi. Ve dveřích na mě Mistr Fu promluvil. ,,Adriene? Nezapomeň.. Superhrdina je ten kdo má rozum a hlavně srdce" řekl a já kývl. ,,Děkuji za všechno" usmál jsem se a vyšel ven. Marinette šla domů a mně s Isabelle zbývala prácička.
,,Připraven to už definitivně skončit bráško?"
Ve tři hodiny
Stáli jsme s Isabellou v tmavé místnosti plné motýlů. V místnosti s velkým oknem s výhledem na eiffelovku. V místě kde se rodil Lišaj. V místě kde můj otec vytvářel dějiny.
Nestáli jsme tam však sami.. Byla tam moje máma. Měla masku, byla celá v modrém a ovívala se vějířem z pavích per. Měla na sobě připnuté paví mirákulum. ,,Máte mirákula?" řekla. ,,Ne" řekl jsem a připravil se na boj. Otočila se a vrhla po mně několik pavích per pomocí jejího vějíře (lol už jsem málem napsala m*dla 😂). Rychle jsem i s Isabelle odskočil a pera se zarazili ve zdi. Byla tak ostrá.. Dali jsme se do boje. I když jsme proti ní byli dva, vyhrávala. Byla mocná. Mocnější a silnější než kdokoli koho znám. ,,Nemusíš to dělat!" zakřičel jsem mezi bojem. ,,To říkáš teď.. Až s tebou skončím budeš mi oddaný dřív než kdy jindy" zasmála se. ,,Nikdy!" řekl jsem a zasadil další úder. Po chvíli matka udeřila do Isabelle která padla na zem. Byla živá, jenže se nemohla zvednout. Tzv. Pávice po mně švihla dalším pírkem mířícím do obličeje, ale stihl jsem ho zkočaklizmovat. Po chvíli boje mi matka odhodila tyč a namířila proti mně vějířem. Prsten mi zapípal a já se detrasnformoval. Byl jsem v pasti. Nevěděl jsem co dělat. Pomalu jsem se loučil se životem když v tom jsem uviděl cosi se mihnout u dveří do místnosti.. *BANG* něco Pávici zezadu uhodilo do hlavy a ona padla. V tom ze stínu vyšla Marinette s pánvičkou v ruce. ,,To je můj Agreste!! Najdi si svýho Agresta!!" zakřičela na Pávici v bezvědomí a vyplázla na ni jazyk. ,,Marinette!" zakřičel jsem se slzami v očích. Rozběhl jsem se proti ní a políbil ji. ,,Jsi ta nejúžasnější holka na světě víš to?" zasmál jsem se. ,,Ale prosímtě" řekla Marinette, mávla rukou a zasmála se taky. Znovu jsem ji políbil ale tentokrát dlouze a vášnivěji. ,,Neruším?" zasmála se Isabelle. S Marinette jsme se od sebe odtrhli a zrudli. Úplně jsem zapomněl že tu je..
Později si mou matku odvezla policie. Už jsem s tím pomáháním se zatýkáním mích rodičů trapnej.. Uchechtl jsem si sám pro sebe. ,,Má dámo?" usmál jsem se na Marinette když policie odjela. Hned pochopila co po ní chci a zašklebila se. ,,Pecka!" řekli jsme a ťukli si pěstí. Isabelle stála popodál. Hlavou jsem jí naznačil ať se přidá. Spojili se pěsti nás všech. ,,Musíme to říct Mistrovi!" usmála se Marinette a rukou naznačila, že máme jít za ní. Když jsme došli k Mistrovu domu, odjíždělo od tama nějaké auto a u jeho domu stál nějaký pán. Přišli jsme k němu. ,,Promiňte.. Je pan Fu doma?" zeptala se opatrně Marinette. ,,Pan Fu dnes bohužel zemřel stářím.. Je mi líto"
Božeee to je tak extrémně dlouhá kapitolaaa..
U konce se mi nahrnuli slzy.. Ah
Tento týden vychází kapitola v Pátek, protože zítra jedu na týden na hory (ano, už zase.. Předtím to bylo se školou, teď s rodinou) takže bych neměla čas a příští kapitola asi vyjde v neděli další týden. Zatím pá 💖.