The fight story about us

Isabelle

Z pohledu Adriena
Ne nenene nenene.. Všechno se ti to musí jen zdát... Matka byla hodná... Sestru nemám... Všechno to musí být jen sen.. Žádná hrozba není.. Prosím... Upadl jsem na zem. Totálně jsem se zhroutil. Klečel jsem a opíral se rukama. Koukal jsem se do země a zhluboka dýchal.. To nemůže být pravda. ,,Adriene! Zvedni se" řekl otec a pomohl mi se zvednout. Poprvé za celý rozhovor se otočil. Když mě zvedl držel mi ruce na ramenou a díval se mi do očí. Už jsem zapomněl jak moc z jeho šedomodrých očích vychází zasmušilost a muka.. ,,Adriene.. Vím že jsem v životě udělal spoustu chyb a ty mi nikdy neodpustíš ale teď mě poslouchej.. Ty je můžeš napravit. Jsi superhrdina s dobrým srdcem a rozumem. Teď když znáš pravdu jsi silnější. Nesmíš se trápit a usnout na vavřínech. Skoncuj toto všechno a očisti jméno rodiny Agrestů.. Nedělej to pro mě.. Ale pro nás všechny. Prosím" řekl otec. Na slova co mi v tuto chvíli řekl nikdy nezapomenu. Zvedl jsem se i když jsem už stál. Zvedl jsem se psychicky. Kývl jsem a usmál se. ,,Teď už běž.. Než se ten mrzutej dědouš za pultem naštve" řekl a usmál se taky. Chtěl jsem odejít, ale ve dveřích jsem se zastavil. ,,Jo a tati?" řekl jsem. ,,Ano?" otočil se s překvapením otec. Byl zjevně šťastný že jsem ho dokázal nazvat tátou. ,,Říkal jsem si že by jsi to měl vědět.. Za půl roku budeš dědeček.. Snad mě nepřetrhneš" zasmál jsem se. ,,Nepřetrhnu už jenom kvůli tomu že v této díře nechci trčet ještě dýl. Jinak gratuluji Adriene... Přeji ti hodně štěstí" řekl a pousmál se. Měl jsem pocit že jsem zahlédl jak mu ukápla slza. Měl v sobě tolik emocí... Lidi si ve vězení asi uvědomí hodně věcí.
Další ráno
,,ADRIENE SAKRA VSTAŇ TY KŮŽE LÍNÁ NEBO PŘÍSAHÁM NA MŮJ SÝROVÝ APETIT ŽE TĚ Z TÉ POSTELE VLASTNORUČNĚ VYKOPU!!!" ozvala se první slova co jsem slyšel po probuzení. ,,Ajeeeje... Tady má někdo hlad" řekl jsem a pomalu se protahoval. ,,Nepotřebuji mít hlad na to abych byl protivný! Klidně i to, že nevstáváš i když je už půl hodiny škola!!!" zakřičel Plagg. Ups... Rychle jsem vstal, oblékl se a tak.. ,,Adriene? Ty nejsi ve škole? Limuzína už na tebe čeká 40 minut!" řekla Natalie která zrovna vešla do místnosti. Páni... Vy jste si všimla... ,,Zaspal jsem.. Už jdu" řekl jsem, vzal tažku a vyrazil. Když jsem byl ve škole omluvil jsem se a šel si sednout. Celou hodinu jsem nedával pozor a přemýšlel nad tím co se včera stalo. Bylo to, jako by celý můj život byla jedna velká lež. Když zazvonilo a šel jsem po chodbě přišla za mnou Marinette. ,,Co jsi včera musel vyřešit? Jaktože jsi zaspal? Proč dneska vypadáš tak.. Divně?" ptala se a ptala. ,,Víš já... To nic" řekl jsem. Chtěl jsem ji všechno říct ale přišlo mi to zbytečné. Toto je záležitost mě a cti mé rodiny, nebudu jí zbytečně přidělávat starosti. ,,Tak hele pane tajnůstáři.. Já vím že víš něco co já ne.. Lžeš až se ti od pusy práší.. Vím že si myslíš že jsi teď na všechno sám, ale já tu sem a můžeš mi říct úplně cokoliv. Prozatím ahoj" řekla, políbila mě a odešla. Další hodinu jsem zase přemýšlel. Díval jsem se zamýšleně z okna. V tom se to stalo...
Byla tam
Ona..
Isabelle
Mihla se v okně..
Věděl jsem že je to další léčka jak nás k ní zavést a spadnout přímo do pasti.. Ale já si chtěl promluvit. Podíval jsem se na Marinette. Poklidně psala do sešitu takže si ničeho nevšimla. ,,Paní učitelko? Musím jít na záchod" řekl jsem jak je to už u mě zvykem. Divím se, že mě ta učitelka ještě pouští. Když jsem byl na chodbě transformoval jsem se v Kocoura a skákal po Pařížských střechách. Moc dlouho mi netrvalo ji najít. Čekala na mě. Skočil jsem na stejnou střechu kde byla ona. Stála ke mně zády. ,,Ahoj sestři" řekl jsem bez emocí v hlase. Emocí se ve mně však vířilo až příliš. ,,Vidím že jsi navštívil otce" řekla se svým obvyklým smíchem v hlase. Potom se otočila a já si všiml, že na sobě nemá masku. Konečně jsem jí viděl do očí. Měla je stejné jako táta. ,,Proč?" jediné slovo na které jsem se zmohl po chvíli ticha. ,,Proč.. Proč?! Ty to nechápeš Adriene? S těmi mirákuly budeme tou nejmocnější rodinou v celém vesmíru! Ani nechápeš jaké se nám otevírají možnosti.." začala ale já pozvedl ruku a zarazil ji. ,,Takto nemluvíš ty, to je máma. Řekni svůj důvod" řekl jsem stále s kamenným výrazem. Zarazila se a úsměv jí spadl. Chvíli jsme tam jen tak stáli a civěli jeden na druhého. ,,Chceš jen zpět svou rodinu... Já tě chápu ale-" ,,Ne!! Žádné ale!! Nic nechápeš!!" zakřičela na mě mezitím co jsem se na ni pokoušel mluvit. Zase se otočila. Zhluboka dýchala a vypadalo to, že se má každou chvíli rozbrečet. ,,Nechápeš.. Jaké to je... Vyrůstat celý život v děcáku s doměním, že tvá rodina je dávno mrtvá.. Nevíš jaké to je když za tebou přijde matka o které ani nevíš a ty najednou začneš mít naději!! Že... Že..." mluvila a v poslední větě začala vzlykat.. ,,Že nějakou rodinu vůbec máš!!! Nevíš jaké to je, nechápeš co by jsi pro rodinu všechno v takové situaci udělal!!" zakřičela a mihla u mě s jednou dýkou. Před mím krkem se však zastavila. Nemohla to udělat. Nechtěla to udělat. ,,Ano, možná bych kvůli tomu taky zabíjel.. Ale rozhodně ne svoji rodinu, to by potom nedávalo smysl" řekl jsem a Isabelle s dýkou poklesla dolů. Chvíli se na mě zase dívala. Připadal jsem si, že se dívám na úplně jiného člověka. Nejen kvůli tomu, že teď vím že je to má sestra... I kvůli tomu, že na sobě neměla svůj zlomyslný úšklebek, nýbrž slzy. ,,Nemusíš to dělat" řekl jsem poklidně. ,,Máš pravdu.. Můžeš mi svoje a beruščino mirákulum dát, potom budou ušetřeny životy" řekla a objevil se na ni mírný úšklebek. ,,Ne!! To není řešení" řekl jsem pomalu. ,,Ty to asi pořád nechápeš že?" zaskřípala zubama. ,,Chápu až moc dobře.. Jenže takhle to nejde. Máme jeden druhého a táta taky ve vězení nebude věčně.. Máma nám za to nestojí.. Prosím.." řekl jsem a podal ji ruku. Podívala se na ni. Pomalu roztřesenou ruku natahovala. Zkousla si ret. Když už byla blízko, znovu propukla v pláč, otočila se a rychle odskákala po střechách pryč. Nechám ji jít.. Ona si to uvědomí.
Strašně moc se omlouvám, že kapitola nevyšla v sobotu, ale byla jsem na horách se školou. Doufám že se vám tato kapitola líbí. Už se moc těším až toto action zkončí.. Už se nám to taky pomalu chílí ke konci (bylo na čase).. Jako novou knihu (po této) bych chtěla napsat o další generaci (Marinettino dítě atd. prostě třetí díl této šunkovské série). Také bych chtěla poupravit první díl této knihy. Ne že bych ji úplně změnila, ale trochu bych to tam chtěla rozepsat a poupravit (aby to nebyla taková šunka :D). No nic už bych měla skončit psát tento extrémně dlouhý popisek... Budu ráda za každý hlas a pozitivní komentář a ahoj v sobotu ❤️. PS: U čtení si po sobě této kapitoly mě začali pálit oči a málem jsem se rozbrečela aaa 😭😭😭.