Story Wendy Darling /CZ

2_5

*další den*

Ráno jsem otevřela oči, takže je to pravda. Já si myslela, že to je sen. Ze shora jsem si všimla, že někdo jsem jde. ,,Tady máš jídlo." ,,A jak ho mám jíst?" Odpoutal mi ruce, a já jsem si všimla jeho tetování na ruce. To je Marcus. ,,Marcusi?" ,,Ne." snažil se na mě mluvit jiným hlasem. ,,Ale jo, tvoje tetování." ,,Uhodla si." A sundal si masku. ,,Co se tady děje?" ,,Jsi tady protože si zasloužíš, umřít i všichni ostatní." ,,Proč si zasloužím umřít?" Teď jsem si to uvědomila. ,,Je mi to líto, ale nemiloval jsem tě." Když to dořekl. Můj svět se zhroutil. Z naštvanosti jsem po něm chodila talíř, který se rozbil o zeď. Na tváři jsem ucítila štiplavou bolest. On mi dal facku. Do očí se mi nahrnuly slzy. ,,Já se s tebou rozcházím!" Zařvala jsem na něj. ,,Fajn!" A odešel pryč. Celý tenhle rozhovor se mi opakoval v hlavě, stále dokola.

*pohled vypravěče*

Jenže to Wendy nevěděla, že jí hledají. A kdo zjistil že je pryč, byl to člověk, u kterého by jste to nečekali. Byl to Petr. Právě on, zjistil, že Wendy je nezvěstná.

*večer*

Od rána tady nikdo nebyl, že by na mě zapomněl. Ne, nezapomněl. ,,Jak ti chutnalo jídlo." ,,Ani moc ne." ,,Jak to?" ,,Skončilo na zdi." ,,To mi říkal Marcus." Chvilku panovalo ticho. ,,Nemám náladu tě mučit. Tak ti píchnu injekci co tě uklidní a uspí." Vytřeštila jsem na něj oči. Nemohla jsem mluvit, jenom tupě zírat. Z kapsy svého pláště vyndal injekci, začala jsem sebou cukat. Chytl moji ruku, a obsah z injekce se mi dostal do těla. Po chvíli jsem viděla rozmazaně, jediný co jsi pamatuju, že mě odpoutal. A z neznámého důvodu odešel pryč. Já jsem se z posledních sil doplazila do kouta, nohy jsem si přitáhla k tělu. A naplno se rozbrečela.

*Pohled vypravěče*

Seděla v koutě. Zápěstí krášlila rudá řeka a oči slané potůčky. Droga mírnila bolest a donutila jí přemýšlet o jejím životě, kterým její duše unikla do odtoku a smísila se s odpadem.

*Wendy*

Když mě najednou někdo chytil za ruku. A drsně mě vytáhl na nohy, šel se mnou po schodech nahoru. U každého schodu jsem zakopla a málem vždy spadla. ,,Nedělej blbosti a pojď!" Zařval po mě. Vyšli jsme schody, on otevřel dveře. Ihned mě oslnilo světlo. Zahnul doleva, až jsme došli do obývacího pokoje, kde byli rodiče, Jeremy a s nimi Regina, Emma, Henry i Mary a David. Ještě tam byl jeden člověk, kterého jsem nemohla poznat. Pod krkem jsem ucítila skalpel. ,,Necháte mě a Marcuse jít." Odmlčel se. ,,Nebo jí zabiju!" ,,Johne, polož ten skalpel a pusť Wendy, když ti nic neudělala. "Mluvila na něj Emma. ,,Je to stvůra!" A skalpel mi víc přitiskl ke krku až mi pár kapek krve steklo. ,,Ne není!" Uslyšela jsem povědomý hlas, který se přiblížil blíž. ,,Ještě krok a je mrtvá!" ,,Náš milovaný Petr Pan, se snaží zachránit Wendy. Ooo...to je tak romantické." Řekl někdo vedle mě a zasmál se. Petr, konečně jsem poznala jeho rysy a ty oči. Ty mi chyběli. Asi konečně ta droga vyprchává.

Jsem si všimla, že se kvůli mě tady všichni trápí. Dupla jsem mu na nohu, kousek ode mě odstoupil, jak to nečekal. Hned jsem toho využila a běžela od něj, jak jsem byla šťastná, že vidím své rodiče a Jeremyho, jsem vůbec neslyšela ostatní, jak na mě volají. A to se mi vymstilo. V zádech jsem ucítila ostrý předmět, zastavila jsem se v polovině kroku. Padla jsem na kolena, levou rukou jsem se podepřela abych nespadla. ,,Wendy." Zvedla jsem hlavu, přede mnou si klekl Petr. ,,Petře." Zašeptala jsem. A celou svojí váhou, jsem přepadla dopředu. Dál si nic nepamatuji.