Mladá Wendy žije s rodinou, do které nepatří. Jednoho dne se pohádala se svou matkou více než normálně a Wendy utekla na svoje místo, kde pozorovala moře a poslouchala tiché šumění vody, když se jí z vody vynoří mořská panna. Mořská panna jí přesvěd...
,,No jo já zapomněla, že nejsem dokonalá jak mí bratři. Michael je výborný v matematice a fyzice, takže chodí na soutěže a rodiče jsou z něj šťastní. A John, ten má výborné známky. Jen já jsem nepatřím. Otec je pořád v práci, a matka no.." Nestojí to za řeč. Potřebuji si vyčistit hlavu. Od všeho. Vzala jsem si kabát na sebe. Šla jsem po schodech dolů, v kuchyni byla matka a dělala večeře, než jsem odešla, tak na mě zakřičela. ,,Do večeře se vrať." No jasně ona mě pustí ven v půl desáté. Tohle není normální. Šla jsem svojí cestou k molu, kde chodím každý den jsi vyčistit myšlenky. Sedla jsem si na kraj mola, a nohy jsem si spustila dolů. Proč můj život je tak nudný? ,,Co tady tak, sedíš?" Kdo to na mě mluvil. Rozhlížela jsem se po okolí. ,,Já jsem tady dole." Koukla jsem se do vody, kde byla mořská panna? ,,Ahoj jak se jmenuješ?" Zeptala se mě. ,,Já jsem Wendy. A ty jsi kdo?" ,,Já jsem Ariel. Proč se mě nebojíš?" ,,A proč bych měla?"
Nějakou dobu jsme si povídali. Řekla mi, že žije v Zemi Nezemi. Dozvěděla jsem se hodně věcí, že jsem se narodila na tom ostrově. ,,Wendy a ještě jedna věc, na tom ostrově žije kluk, který se jmenuje Petr Pan, a má tam svoji družinu. A tam je jeden kluk Jeremy." Odmlčela se. ,,A co já s tím?" Zeptala jsem se nechápavě. ,,No on je tvůj bratr." Řekla to tiše. ,,Co??" Zařvala jsem. Potom mi všechno vysvětlila. Na konec jsem řekla, že bych ho chtěla poznat a pomoct mu od toho Pana pryč.
****
Už jsme na ostrově, než Ariel, odplavala pryč, tak mi řekla jednu věc, kterou si mám pamatovat. ,,Wendy vezmi si tu kápi. A nezapomeň všude na ostrově jsou pasti, od Pana. A jeho družina už o tobě ví. Takže si dávej pozor až tě nechytí." Ani jsem nic nestačila říct, protože rychle skočila do vody a už byla pryč. Já jsem si nasadila kápi a vběhla do tajemného lesa. Po pár minutách jsem za sebou slyšela dupot asi patnácti lidí. Už mě našli. Napadl mě jeden bláznivý nápad. Co kdybych vylezla na strom? Jdeme to zkusit. Na konec jsem na něj vylezla, když kolem mě proběhla ta Panova družina. Tak jo, ještě chvilku tady budu. A potom slezu, a půjdu po jejich stopách. Říkala jsem si plán v hlavě.
Slezla jsem ze stromů a šla po jejich stopách. Jak jsem šla a koukala, tak jsem si nevšimla lana, co bylo na zemi. Takže jsem se dostala do pasti. Z temnoty lesa se vynořili a kolem mě udělali kruh. ,,No kdo pak, se nám to chytil do pasti?" Odřízli lano, a já spadla. Nějací dva kluci, mě chytili za ruce a drželi. ,,Jak si se jsem dostal?" Zeptal se mě. Já neodpovídala. ,,Jmenuji se Petr Pan. A jak ty?" Sakra, když jeho jsem se měla vyhýbat. A já mu spadnu do pasti. ,,A k čemu mi to bude?" Odpověděla jsem drze. On se na mě podíval nechápavě.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
,,Tak jo. Vezme ho do tábora." Ostatní jen kývli. Nevím jak dlouho jsme šli, ale asi jsme už tady. ,,Tak zjistíme, co náš host umí?" ,,Jak si to myslel?" ,,Najednou umíš mluvit?" ,,Já mluvím s lidmi, kteří se nechovají povrchně." ,,Já že se chovám povrchně? Tohle si doprošuji." Z pochvy vytáhl meč. ,,Tak se ukaž." A namířil ho na mě. Mě někdo taky podal do ruky meč. Začali jsme mezi sebou bojovat. Meče do sebe vráželi, a vydávali skřiplavý zvuk. Oba dva jsme měli modřiny a male rány. Mezi bojem, dělal pukrle, a předváděl se před ostatními. Už jsem z toho boje, vyčerpaná a jsem vůbec ráda, že stojím na nohou. Kopnula jsem Pana do ruky, kde měl meč a ten mu vypadl z ruky a odletěl dva metry daleko. Ten se otočil za mečem a já toho hned využila. Dala jsem mu meč pod krk. ,,Kdyby jsi věděl, tak já ovládám všechnu magii." A na co mi to bude? Ptala jsem se sama sebe. Najednou zmizel. Objevil se za mnou, ruce mi chytil k sobě. A meč mi dal pod krk, po chvíli mě pustil, až jsem z vyčerpání spadla na kolena. Ostatní se mi začali smáli ani jsem si neuvědomila, že mi jeden pramen spadl do obličeje. Asi si toho všiml, protože mě chytl za bradu, a tím mě donutil se mu dívat do očí. Měl krásné smaragdové oči. Sundal mi kápi. Všichni se na mě udiveně dívali. ,,Takže tady máme slečinku. Jak si se jsem dostala?" ,,Proč bych ti to říkala?" Vyštěkla jsem na něj. ,,Nejsi nějaká drzá. Ukážeme ji její apartmán." A na obličeji se mu objevil menší úšklebek. Zase mě chytli, a se mnou šli kousek pryč od tábora. A tam stála klec. ,,Když to je klec!" ,,Ne to je dřevěný apartmán." Vážně vtipný. Dovnitř jsem vlezla dobrovolně, poté odešli a já jedině mohla přemýšlet.
