DeiNaru [Naruto CZ/SK FF]

6-První polibek

Deidara-hrubo
Naruto-normalne

Celý den jsem proseděl v pokoji rozhodl jsem se vyjít až pár minut po půlnoci.
Šel jsem do ledničky, tam jsem si vzal svačinu, kterou jsem nesnědl ve škole a šel ven.
Prošel jsem si celou ulici a šel zase zpět.
Doma jsem vzal Kuramu a zase zmizel.
Šli jsme do toho parku, kde jsme byli s Deidarou.
Byly tam houpačky, tak jsem si na jednu sedl a pohupoval se,mezi tím jsem házel Kuramovi klacík.
Najednou houpačka vedle mě zavrzala, byl tam někdo koho bych tady v tuhle hodinu nečekal...
Byl to Deidara

Pozeral na mňa ako na zázrak. Po pravde? Ani ja som ho tu nečakal. A prečo som sem šiel. Lebo som nevedel zaspať a aj tak doma nemám čo robiť.
,,Ahoj Naru," pozdravil som...
A potom mi došlo ako som mu povedal. Sčervenal som a tak som radšej pohlad zabodnutý do zeme premiestnil trochu viac od neho.
Nepamätám si kedy som sa tak často červenal naposledy. Ale je to dosť nepríjemné.

O-on mi teď právě řekl Naru??
Takhle mi říkával táta, ale potom co začal pracovat se se mnou skoro vůbec nebavil.
Posmutněl jsem, ale potom jsem se na něj usmál a řekl ,,Ahoj, co ty tady?"

,,Doma bolo moc prázdno , tak som prišiel sem." Konečne som sa odvážil pozrieť mu do očí a zároveň som dúfal , že už nie-som tak červený. ,,A ty?" Usmial som sa na neho a stočil pohľad späť na zem. Po parku sa rozlahol vŕzgavý zvuk a ja som sa začal pohojdávať na hojdačke.

,,No...táta má přítelkyni, se kterou chodí asi tak rok a mě nic neřekl,takže jsem byl zalezlý v pokoji až do teď," řekl jsem mu a hodil Kuramovi klacík, se kterím následně doběhl k Deidarovi a dal mu ho na klín.

Zodvihol som konárik , druhou rukou pohladil líšku po hlave a hodil ten kus dreva. Lišiak sa okamžite rozbehol k cieľu. ,,Ou...to musí byť zlé," povedal som a nahodil súcitny úsmev. Ten však hneď prešiel. ,,Neviem aké to je , takže ťa asi neukľudním," začal som, ,,Rodičia zomreli keď som mal desať , odvtedy som žil zo starkou , no...pred rokom odišla tiež." Usmial som sa. Teraz to je vlastne jediný človek , ktorému som to povedal.
Nad minulosťou neplačem. A na čo. Bolo by to zbytočné.

,,To je mi líto..." řekl jsem mu ,,mě zase umřela máma, když jsem byl malý od té doby táta furt pracuje....a já mám jenom Kuramu.." dodal jsem a smutně se podíval do země.
Potom mě napadlo se podívat na hodinky ,,JEŽIŠI!!!TO UŽ JSOU TŘI??" vyjekl jsem ,,už budu muset jít"

Skoro som sa strepal z hojdačky keď povedal ten čas. Nom...neviem ako zajtra vstanem do školy. ,,Heh...to by som mal ísť ja asi tiež," poznamenal som a postavil sa z hojdačky. Pohľadom som spočinul na blondiakovy. Nemohol som si pomôcť , proste ma to lákalo. Nahol som sa k nemu a prekonal tak medzeru medzi nami. Pobozkal som ho. Nebol to nejaký vášnivý bozk. Naopak len jemné otrenie pier...A v tom som dostal strach z jeho reakcie. Ako na toto bude reagovať...kladne , záporne?...

Pokračovanie nabudúce...