I Zmijozel zná lásku aneb Zmijozel trochu jinak...

Ne vše se dá popřít... i sobě samému ✔

Druhý den ráno jsem probudila a zas mě štípalo zápěstí. Vstala jsem a běžela do koupelny, abych to opláchla, protože už to bylo až nesnesitelné.

Ten znak byl už velmi výrazný, ale já nechtěla patřit k Voldemortovi. K Voldemortovi bych spíše přiřadila Andy a Mellisu...

Bylo teplé odpoledne, a tak většina studentů byla venku. My jsme byli venku též. Potkali jsme tam Charlotte a Remuse. Drželi se oba za ruce a zastavili se u nás.

,,Ahoj." pozdravili oba sborově. ,,Ahoj. Jak se máš? Ty jsi Charlotte a ty Remus, že?" vyzvídala jsem a oni vypadali spíše překvapeně.

Po chvilce povídání a seznamování se, jsme se šli projít k famfrpálovému hřišti, kde měl příští týden být zápas mezi Nebelvírem a Mrzimorem.

Remus byl v nebelvírském týmu chytačem. Terry, který je ze zmijozelského týmu, jsou s Remusem nejlepší Bradavičtí chytači. Neměli mezi sebou však zrovna dobré vztahy. Spíše soupeřili.

Šli jsme zrovna po kamenné cestě a naproti nám šel Snape. ,,Po večeři se stavte v mém kabinetu slečno Rickman." řekl poněkud klidně. ,,Dobře." odpověděla jsem nechápavě.

,,Co zas chce?" Tom jízlivě zareagoval. ,,Nevím. Ale nemusíš hned tak reagovat!" napomenula jsem ho. ,,Ále... pročpak si ho tak bráníš?" řekl a nahodil šibalský úsměv směrem ke mě, který mě trochu nervoval. ,,Nech si toho!" sykla jsem, protože byl otravný.

,,Mmmm..... někdo se tu zamiloval." rýpal do mne, ale já i když nevím proč, tak jsem okamžitě znervózněla a bylo mi horko v obličeji. ,,Ty se červenáš." upozornila Katy s pobaveným výrazem. ,,Oooo..." prohlásili všichni najednou a mě bylo do úsměvu, ale zároveň mě to jejich rýpání trochu štvalo.

Stále jsem si snažila sama sobě říkat, že do Snapea nejsem a nesmím být zamilovaná. Ale... jednou jsem to nevydržela a dopustila si to, že jsem se zamilovala. Ale jenom MOŽNÁ!

Večer se blížil a já byla stále čím dál víc nervózní. Co se to děje? Nikdy tak nervózní nebývám! Hlavně klid. To si prostě nesmím připustit!
Ne nejsem do něho zamilovaná! Nejsem!... Ach jo... To se nedá popřít... Prostě jsem se asi zamilovala... - říkala jsem si pro sebe.

Byli jsme ve společenské místnosti, kde jsme si povídali o všem možném. Byla jsem ráda, že do mé zas nerýpou s tím Snapeem. Ale jen dočasně...
,,Tak co Lucy? Těšíš se na setkání s ním?" řekl pobaveně a ostatní se začali smát, což mi to ještě zhoršovalo. Snažila jsem se však nedávat nic najevo. Nechtěla jsem jim udělat tu radost.

Jen jsem se na Toma otráveně podívala ,,Copak? Neříkej nám, že to není pravda. Jsi zamilovaná do Snapea." ,,Jak říkáš. Není to pravda." snažila jsem se z toho nějak vymluvit a pootočila se směrem ke dveřím, kdybych se zas nešťastnou náhodou začala červenat, tak aby si toho tak nevšimli. Pokus byl ale marný...

,,Jé, zas se červenáš." vyjekla Katy a zasmála se a k ní se přidali i ostatní.
Měla jsem také se chuť zasmát, ale snažila jsem se to spíše zadržet.

Když nás zavolali, abychom už šli na večeři, musela jsem se zhluboka nadechnout, abych byla schopna vstát.

Scházeli jsme ze schodů. Každým krokem blíže k velké síni, kde byl určitě i Snape, nervozita stoupla o jeden stupeň.

Před vchodem jsme narazili na Charlotte a Remuse.
Opatrně jsem zaměřila zrak k profesorskému stolu a všimla si, že mě Snape pozoruje. Sakra! Snad se nečervenám nebo to nedávám jinak najevo...
Čehož jsem se bála, protože vypadal, že je pohledem na mě velmi zaujatý.

Odvrátila jsem od něho radši zrak, sklopila hlavu a povídala si s ostatními. ,,Zníš neobvykle nervózně." podotkla Katy a Tom hned začal zas s těmi jeho řečmi. ,,Ale.. ona je jen zamilovaná." uchechtl se. ,,Nech toho!" napomenula jsem ho aby toho nechal, jelikož to mě ještě více znervózňovalo a už jsem opravdu nebyla daleko k tomu, abych se sebrala a odešla.

Co se to se mnou sakra děje?! Vzpamatuj se!
Snažila jsem se co nejrychleji dojít ke stolu a usednout, abych se trochu sklidnila a snažila se na něho ani nepodívat.

Jenže pak jsem si uvědomila Sakra! Vždyť si mě po večeři povolal do kabinetu! Tak to jsem v háji!
Když jsem chtěla nabrat lžičku polívky, ruce se mi tak klepali, že jsem toho nebyla dost schopna.

Myslela jsem na Andy, abych se nějak odreagovala a pokusila se honem rychle odmilovat, protože to se mnou dělalo opravdu divy. Ale to také nezabralo, tak mi nezbývá asi nic jiného, než se s tím prostě smířit.

Snape vstal od stolu a chtěl jít už zřejmě pryč, což pro mě byla aspoň ta úleva, že jsem se mohla konečně najíst
tak, abych neměla jídlo po obličeji.
Prošel kolem nás a u mě se ještě zastavil. ,,Nezapomeňte se dnes zastavit v mém kabinetu, jak jsem vám již říkal." řekl a uličkou mezi stoly odcházel z místnosti.

Když už byl z velké místnosti pryč, přišla na mě taková úleva. Mě však ještě čekal asi nějaký pohovor nebo nějaký trest. Ale s ním! V jedné místnosti!

Snažila jsem se večeři si co nejvíce protáhnout, ale stejně bych se tomu nevyhnula, takže jsem konečně dojedla poslední sousto a odhodlala se jít za Snapeem do kabinetu. Co mě zas čeká!

Šla jsem pomaleji a horko v mém obličeji stále stoupalo o každý krok blíže. Klid! Je to jen profesor. - snažila jsem se samu sebe uklidnit.

Když jsem konečně došla do tmavého sklepení a stála před jeho dveřmi, zhluboka jsem se nadechla a nejistě zaklepala. Vtom se z kabinetu ozval jeho hluboký sympatický hlas ,,Dále."
Co že? Vážně jsem řekla sympatický? Haha! - i když ve skutečnosti jsem si myslela, že je opravdu sympatický...

Vstoupila jsem do kabinetu ,,Posaď se." jen jsem se nepatrně rozhlédla po místnosti a snažila jsem se mu nedávat do očí, ale tomu jsem také stejně nezabránila...
Posadil se zas vedle mě a otočil židli, aby jsme byli naproti sobě, což mi moc odvahy nedodalo. Spíš ještě moji odvahu srazilo.

Celou konverzaci mi hleděl do očí. Byla jsem nucena se mu dívat do těch jeho, protože nešlo jen tak odvrátit zrak a nechávat si ujít jeho nádherně zaujatý pohled... Ano mluvím teď jako nějaká zamilovaná puberťačka, ale s tím asi nic nenadělám... musím se s tím hold smířit...

Hodiny odbíjely jedenáctou. Zvon se rozléhal po celém hradě a jeho zvuk se odrážel od kamenných stěn a s táhlou ozvěnou mizel ve tmě.

,,Už bys měla jít." upozornil, ale my jsme se tak zapovídali a jeho tajemně krásné oči mne odrazovali k odchodu.
Když si povšiml, že se mi zřejmě nechce odejít, chytl mě za ruku a jeho výraz zvážněl ,,Opravdu už jdi. Musíš se přeci vyspat. Zítra je výuka a já ti nechci udělovat trest za to, že spíš při hodinách." posmutněla jsem a vyvlíkla se z jeho rukou, které hřaly ty mé.

Poté jsem vstala a už jsem viděla jen jeho překvapený výraz a najednou se ocitla v pokoji. Bylo naštěstí zhasnuto, takže jsem mohla v klidu zalehnou.
V hlavě jsem si přehrávala tu chvíli, kdy mi hleděl do očí a držel mne za ruce a poté s úsměvem usnula.

Ne vše se dá popřít.
Popřít však něco takového sobě samému už asi nezvládne žádná magie...

❤Doufám, že se vám tato část líbila. Popřípadě zanechte hlas, či nějaké rady v komentářích ohledně toho, co bych měla zlepšit atd. :)

Jinak, jak dopadne láska mezi Lucy a Snapeem...?
To se dozvíte, když budete číst dál :D
Já vím jsem hrozný vyděrač xD