TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 12. (Rey)

Seděla jsem na nemocničním lůžku. Byla jsem tu sama s Markem, tím pilotem.
Zamkl a řekl, ať sem nikdo nechodí, souhlasila jsem, i když jsem netušila proč mě sem vede.
Vzal mi několik vzorků krve a z pokoje si přinesl nějaký malý přístroj, kam mojí krev kapal.
S úžasem jsem ho pozorovala.
Byl zkušený v tom, co dělá, vzal si plášť i rukavice jakoby nikdy nedělal nic jiného.
"Co jste zač?" řekla jsem tiše.
Zastavil se uprostřed pohybu.
"Všechno ti vysvětlím, jen mi dej čas," řekl prostě a pokračoval v práci.

Pořád kroutil hlavou a zkoumal vzorky i čísla na jeho přístroji ze všech stran.
Každou chvíli mlaskl, promnul si zátylek, nebo si prohrábl vlasy.
"Dost. Můžete mi laskavě říct, co vůbec děláte?"
Zasmál se.
"Ale jistě. Zkoumám vzorky vaší krve."
Zakroutila jsem hlavou. Tak on mi vezme asi litr krve a ani mi neřekne co znamenají ta čísla.
"Červená znamená, že zkoumání ještě není dokončené děvenko," řekl s úsměvem.
Podívala jsem se na něj a pak na přístroj. Asi měl pravdu.
"Vůbec nic o vás nevím."
Zvedl pohled od přístroje.
"Nevědět to ještě pár minut navíc tě snad nezabije."
"Chci to vědět."
"Řeknu ti to."
Kývla jsem a dál pozorovala mojí krev, Marka a čísla na displeji.
Na to, že mu bylo 50 vůbec nevypadal. Vypadal nanejvýš na 40. Nikdy mi na něm nepřipadalo nic divného.
Teď mi na něm připadalo divné úplně všechno.
Byl to pilot a doktor zároveň, ale pokud vím v Odboji zdravotníka nikdy nedělal.
"Kdy jste přišel k Odboji?"
Tentokrát se na mě ani nepodíval.
"Asi před 9 lety."
Kývla jsem.
Tak před devíti lety.
"Nevypadáte na 50."
Pinzeta mu vypadla z ruky a začal kašlat, že jsem chvíli přemýšlela, jestli bych mu neměla jít pomoct.
Pak se uklidnil a podíval se na mě.
"Je to napsané na vašem profilu."
Znejistila jsem.
"Je mi 35," řekl a díval se na mě s nakrčeným obočím.
Pousmála jsem se nad jeho reakcí.
"Tak proč máte na profil.."
"Je to bezpečnější," skočil mi do řeči.
Bezpečnější? Proč by bylo bezpečnější vydávat se za o 15 let staršího může?
"Vysvětlím ti to. Už jen chvíli," řekl jakoby věděl, co si myslím.
Bylo zřejmé, že se mi to vůbec nechce říkat. Cítila jsem, že něco tají a že je toho hodně.
Chtěla jsem to vědět, ale zároveň jsem z toho měla strach.

Uběhlo asi deset minut, když se přístroj rozsvítil modře a pak zeleně.
"Tak dobře," řekl, zhluboka se nadechl a posadil se na židli.
Kývla jsem.
Zmáčkl tlačítko na přístroji, z kterého vyjel papír.
Chvíli na něj koukal, pak se podíval na zem a pak na mě.
"Tak?" zeptala jsem se nejistě.
"Tvoje síla. Najednou máš skoro dvakrát víc síly, než jsi měla. Netuším proč, ale je pro tebe nebezpečná, musíš se jí naučit krotit, jinak můžeš ublížit ne jen sobě, ale i všemu okolo."
Polkla jsem.
"Ale jak je to možné? A jak se mám naučit jí krotit? Nemám nikoho, kdo by mě mohl cvičit," řekla jsem a hlas se mi zlomil.
Podíval se mi do očí.
"Ale máš. Řeknu ti co máš vědět."
Zhluboka jsem se nadechla a kývla na znamení, že může mluvit.
"Před několika lety mě a několik mnoho dalších s nadějí cvičil nejlepší z nejlepších jediů. Luke Skywalker. Ovšem pak se všechno pokazilo. Z trosek jsem nevylezl několik dní.
Když jsem se k tomu odvážil, zjistil jsem, že jsou všichni mrtví. To jsem si ale jen myslel. Neměl jsem kam jít a tak jsem jen seděl na troskách všeho, co jsem kdy měl. Myslel jsem, že tam už nikdo není a tak jsem si tam začal mluvit sám pro sebe a pokoušet se o dokončení svého výcviku. Zjistil jsem, že se mnou přežili ještě dva. Nebo tři, pokud počítáme Bena Sola. Cvičili jsme tam společně a předávali si vše, co jsme věděli. Ale První řád se tam jednoho dne i s Benem vrátil. Stačili jsme se schovat všichni kromě Kena. Jmenoval se Ken Wasta.
Do nedávna byl zdravotníkem u Prvního řádu. Pomohl ti utéct. Zbyl jsem jen já a muž, který neměl jméno a tak jsme mu říkali mistr Světla, nebo Met. Já jsem se přidal k Odboji pod jiným jménem a věkem, kdyby se vojáci Prvního řádu někdy dostali k profilům Odboje. Mé pravé jméno je Mon. Mon Arko. Met zmizel. Snažil jsem se ho najít a myslím, že teď už vím, kde by mohl být, Rey. Porta. Myslím, že je na Portě a musí ti pomoci s tvojí sílou. Poletím tam s tebou."
Během toho, co to říkal mi z očí začaly téct slzy. Sevřel se mi žaludek.
"Řekl, že znal mého otce."
Kývnul.
" To je možné."
Utřela jsem si slzy a nadechla se. Takže musíme na Portu.
"Dobře. Poletíme hned."
Beze slova se zvedl a odemkl dveře, před kterými pořád stáli všichni z Odboje.
"Musíme na Portu. Snažte se vybudovat štíty co nejrychleji to jde. Velení převezme Poe Dameron."
Všichni kývli.
"Nezklamu tě," řekl Poe s úsměvem.
"Já vím."
Mon šel pro destičku s mapou k Portě. Já jsem se snažila najít Finna.
"Šel si zbalit věci," řekl Poe když mu došlo co hledám.
Podívala jsem se na něj.
"Věci?"
"Chce letět s vámi. Už tě prý nechce ztratit."
Usmála jsem se a zakroutila hlavou.

Zbalila jsem si věci a došla k lodi, kde už všichni stáli.
Zastavila jsem se před vchodem a otočila se na Odboj.
"Nechť nás všechny provází síla."
Všichni se usmáli a já vlezla do naší lodi.
Podívala jsem se s pobaveným výrazem na Finna.
Pokrčil rameny.
"Chci tě jen chránit."
Objala jsem ho a šli jsme za "pilotem" Monem.
Sedla jsem si na místo druhého pilota a Finn za nás.
"Můžeme," řekla jsem.
Mon strčil destičku na místo a zatáhl za páku.

   ..................................................
Jak se vám líbí další kapitola?
Budu ráda za každý hlas, nebo komentář.🌹🌟
PS: Přes 600 přečtení? OMG.
Děkuju, děkuju, děkuju!