TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 4. (Kylo Ren)

Vzbudil jsem se uprostřed noci a od té doby jsem seděl v křesle uprostřed pokoje a díval se na obraz, který jsem včera rozsekl.
Byl na něm můj otec.
Znovu se mi zdálo o tom, jak můj meč probodává jeho tělo.
Viděl jsem jeho výraz. Miloval mě. A já ho zabil jedním pohybem ruky. Prostě jsem to udělal a nešlo to vrátit ani kdybych chtěl. Viděl jsem jak to Rey položilo. Ale já v tu chvíli necítil vůbec nic.

Uslyšel jsem klepání na dveře.
Zvedl jsem se, vzal si svůj plášť a otevřel dveře mého pokoje.
Stál tam kapitán.
"Našli je pane. Ostatní unikli, ale mají tu holku."
Nikdy jsem nechtěl nic slyšet víc, než tuhle větu.
"Dobrá práce."
"Děkuji pane. Budou tu každou chvíli."
Usmál jsem se.
Vešel jsem zpátky do pokoje a nasadil si masku.
"Připravte elektrické křeslo."
"Jistě pane."

Stál jsem v řídící části lodi a díval se skrz prosklenou stěnu ven. Čekal jsem na chvíli, kdy uvidím jednotky, které mi jí vezou. Hltal jsem každou minutu. Až jsem uviděl všech 8 stíhaček Prvního řádu.

Jeden ze Stormtrooperů mi jí donesl v náručí. Měla ránu ze zadu na hlavě, byla v bezvědomí. Což se mi hodilo.
"Pojď za mnou."
Šli jsme chodbami až jsme vešli do malého pokoje s elektrickým křeslem a židlí.
"Připoutej jí tam," poručil jsem tvrdě.
"Ano pane."
Neodvažoval jsem se jí dotknout. Díval jsem se, jak jí pokládá hlavu a poutá jí ruce a nohy ke křeslu.
"Tady pane," řekl, podal mi spouštěč a odešel.
Dveře se za ním zavřely a já jsem je pro jistotu zakódoval.

Seděl jsem na židli naproti a upřeně se na ní díval. Pramínky vlasů jí padaly do obličeje, na kterém měla šmouhy po krvi. Dýchala.
Nevím jak dlouho už jsem tu takhle seděl. Neprobouzela se.
Zvedl jsem se ze židle a chtěl odejít.
"Jsi zrůda Bene."
Zastavil jsem se a otočil se na ní. Dívala se na mě. Mluvila tak potichu. Zasmál jsem se.
"Važ slova Rey," řekl jsem tvrdě a posadil se zpátky na židli.
"Přidej se ke mně. Můžeme vládnout společně."
Měla sílu. A já ji měl taky. Spolu by jsme byli neporazitelní.
"Nikdy," řekla se vzdorem vepsaným v obličeji.
To se ještě uvidí. Zabodl jsem své oči do jejích a zmáčkl spouštěč. Dalo jí to první ránu.
Vykřikla, nečekala to.
"Ty nejsi člověk, jsi obyčejná bestie Bene."
Řekla a zaryla nehty do sedadla.
"Vím to."
Znovu jsem zmáčkl spouštěč.
Zaťala zuby a prudce vydechla.
"Jsi slabá. Nemáš žádnou sílu Rey. Cítím v tobě bezmoc."
Nic neřekla.
"Víš, že proti mně nemáš šanci. Klidně bych tě.. mohl zabít."
Podívala se mi do očí.
"Ale neuděláš to. Nezabiješ mě, nedokážeš to. Maska z tebe nedělá toho, komu se chceš podobat. Nejsi jako on. Nikdy nebudeš."
Jsem víc než on. Dokázal jsem toho hodně, ale všichni mě jen ponižujou. To ona je ta, co leží na elektrickým křesle. Zaťal jsem pěst a zmáčknul silou spouštěč. Ale nepustil jsem ho, pořád jsem ho držel. Šoky do ní proudily jeden za druhým.
Zaryla obě ruce do křesla.
Sledoval jsem, jak jí po čele stékají kapky potu. Křičela, pot se jí mísil se slzami a stékal jí po obličeji. Klepala se.
S úsměvem jsem sledoval jak je bezmocná. Měl jsem nad ní na vrch. Oba jsme to věděli.
Díval jsem se jak trpí.
"Přestaň!" křičela hystericky.
Ale já jsem si to užíval.
Z pusy jí tekl slabý pramínek tmavě červené krve.
"Prosím Bene!" křičela a krev se jí ředila slzami.
"Řekni že nejsem zrůda."
"Podívej se na sebe! Zabil si vlastního otce. Jsi bestie!"
Silou jsem přitáhnul svůj meč a s křikem s ním začal řezat stěny místnosti, ve které jsme byli.
"Všichni se nademnou vyvyšovali! Byl jsem pro ně nikdo!"
"Tak to nebylo Bene! Víš že tě měli rádi, víš to a užírá tě to, protože ty to nedokážeš!"
Promáčkl jsem spouštěč a do Rey uhodil poslední elektrický šok. Omdlela. Upustil jsem meč na zem a rychle přišel ke křeslu. Snažil jsem se jí chaoticky odpoutat, až se mi to nakonec povedlo. Sáhl jsem jí na krk. Tep měla zrychlený, ale hrudník se jí zvedal. Vzal jsem jí do náruče a vyšel s ní na chodbu. Vběhl jsem s ní na zdravotní jednotku a položil jí na lůžko.
"Pojďte sem kurva!" zařval jsem na zdravotníka.
Rychle došel k Rey a položil jí ruku na srdce.
"Co jste jí to udělal? Je skoro mrtvá."
"Tak jí zachraňtě! Jestli jí nezachráníte rozřežu vás na kusy, rozumíte?!"
Rychle jí nasadil dýchací přístroj a napíchl jí jehlu do tepny na krku. Pak jí napíchl další dvě do žil na ruce a utřel jí krev z pusy.
Stál jsem vedle ní a klepal se.
Nechápal jsem co se to děje.
Stál jsem na místě a pozoroval střídavě jí a doktora, který běhal pro jednu jehlu za druhou.
Po asi půl hodině otevřela oči.
Naše pohledy se střetly. Nevydržel jsem to otočil jsem se, rozrazil dveře a vyběhl na chodbu. Vrazil jsem do pokoje a strhl si z hlavy masku. Přitáhl jsem si meč a rozsekal s ním stěny, pak jsem si s ním pořezal nohu a odhodil ho na druhou stranu pokoje. Dal jsem si ruce za hlavu a chodil po pokoji sem a tam.
Jsem zrůda má pravdu. Ale já to od ní prostě nechtěl slyšet.
Nemohl jsem se jí ani podívat do očí. Když jsem si uvědomil, že omdlela, nevěděl jsem co dělat. Bál jsem se o ní. Zapomněl jsem na to, že se jí nechci dotýkat. Byla studená a z pusy jí vytékala krev. Kvůli mě.
Pomalu jsem si lehl na postel a nahlas a rychle dýchal.
Ležel jsem tam aspoň tři hodiny, než jsem konečně usnul.