TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 21. (Kylo Ren)

Podle hvězd jsem soudil, že je někde mezi dvěmi a třemi hodinami ráno.
Seděl jsem v trávě, opřený o strom od chvíle, kdy usnula.
Nevěděl jsem co dělat.
Ublížil jsem jí, tak moc..
Kdybych to tenkrát neudělal, mohla teď být v pořádku.
Když Met řekl, že by to nemusela přežít, dostal jsem takovou ránu do hrudi, že jsem myslel, že se tam složím.
Chtělo se mi před vším utéct, ale když jsem viděl slzy v jejích očích, způsobené mnou, byla by utéct ta nejhorší možnost.
Může umřít..kvůli mně.
Opakovalo se mi to pořád dokola.
Ale já jí nikdy umřít nenechám.

Bezmoc.
Cítil jsem jí v sobě jako nikdy předtím.
Nedokážu být dobrým otcem něčeho tak maličkého.
Ani nevím jak se na něco takového mluví.
Položil jsem si hlavu do dlaní.
Musím se o to alespoň pokusit.
Až teď jsem si plně uvědomil pohled svého otce před jeho smrtí.
Zabil ho někdo, koho od mala vychovával, někdo kdo měl v sobě kus jeho.
Bude mě to dítě chtít za otce i když zjistí, kolik lidí jsem zabil?
Na povrch se mi ale dostávala jedna myšlenka. Ta, kterou jsem chtěl potlačit a nikdy si ji nepřipustit.
To dítě může být po mně.

Když už jsem ty výčitky nemohl unést, zvedl jsem se.
Chvíli jsem se před jejími dveřmi zastavil, ale pak jsem pomalu vešel dovnitř.
Seděla na posteli a dívala se na své břicho, nespala.
Když jsem vešel ani se na mě neotočila.
"Všimla jsem si že je větší, ale nikdy by mě nenapadlo, že.." říkala potichu.
Díval jsem se na ní a nezmohl se na slovo.
"Čekám s tebou dítě. S tebou.." říkala dál tiše.
"Mrzí mě to," řekl jsem.
Podívala se na mě a postavila se.
Díval jsem se, jak jde až ke mně.
"Musíš mi něco slíbit, Bene."
Nespustil jsem pohled z jejích očí.
"Kdybych to nepřežila, musíš se o to postarat. Nesmíš ho nechat, aby nemělo nikoho, Bene, protože má. Má nás. A jestli příjde o mě, pořád bude mít tebe."
Kroutil jsem hlavou.
"Rey ty neumřeš, já..nedovolím to."
Usmála se.
"Pokud se to má stát, nic s tím neuděláš."
Polkl jsem.
"Udělám pro to všechno, Rey. "
Chitila mě za ruku.
"Prosím slib mi, že pro něj uděláš to samé, co bys udělal pro mě."
Chvíli jsem se na ní díval a snažil se vtisknout si do paměti všechny detaily její tváře.
Pak jsem pomalu přikývnul a objal jí. Přitisknul jsem si ji k sobě jak jen to šlo.
"Je mi to tak líto, Rey. Ale budeme ho vychovávat spolu, to ti slibuju. Oba."
Odtáhla se ode mě a zadívala se mi do očí.
"Miluju tě," řekla pak a já jí místo odpovědi políbil.
Dřív jsem nechtěl nic jiného, než její smrt. V tuhle chvíli bych bral cokoliv jiného, jen ne tohle.

Druhý den ráno jsem se poprvé vzbudil vedle ní.
Chvíli jsem se na ní díval a pak se rozhodl zajít za Metem.
Když jsem ale vyšel ze dveří, uviděl jsem někoho jiného.
"Rád tě zase vidím," řekl Poe a zasmál se.
Zůstal jsem stát.
Jeho jsem taky málem zabil.
Několikrát.
"To mě těší," odpověděl jsem.
Za ním jsem uviděl blížícího se Finna.
Ten už tak "rád" nebyl.
"Kde je Rey?" zeptal se.
Chvíli jsem mlčel a pak kývnul směrem ke dveřím.
"Ještě spí."
Finn kývnul.
"Mluvil jsi s Metem?" zeptal jsem se ho nejistě.
Propaloval mě očima, pak zaťal pěsti a uhnul ode mě pohledem.
"Mluvil. Vlastně se musím hodně ovládat, abych tě na místě nezabil. Kvůli ní."
Kývnul jsem. V tomhle jsem ho vlastně chápal.
"No..takže vy teda čekáte prcka..bude to holka, nebo kluk?" řekl Poe po chvíli.
Oba jsme se na něj podívali.
Usmíval se.
"To.. nevím.." řekl jsem rychle.
O tomhle jsem vlastně vůbec nepřemýšlel.
Poe kývnul.
"Tak jo."

Pak jsme tam všichni stáli a nic neříkali, dokud Rey nevyšla z pokoje.
Přikryla si ústa rukou, když jí došlo, koho vidí a rozběhla se Finnovi do náruče.
"Finne.. " říkala a držela ho kolem krku.
"Rey.. "
Měla ho ráda. Hodně.
Když se doobjímali, šla obejmout i Poa.
"Gratuluju," řekl nadšeně.
Ona sebou trhla, ale pak se usmála a poděkovala.
"Je všechno v pořádku?" zeptala se jich.
Poe kývnul.
"Štíty ještě nejsou funkční, ale moc času do dokončení už nezbývá."
Rey se usmála.
"Už se těším až se tam poletím podívat."
Tentokrát jsem sebou trhl já.
Neměl jsem čas přemýšlet o tom, kde ho budem vychovávat.
Pak se otočila na mě.
"Dobré ráno.." řekla nejistě.
"..kde jsi byl?"
Zmateně jsem se na ní podíval.
"Byl jsem s tebou."
"Probudila jsem se sama.."
Až v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsem odešel a nechal jí tam.
"Já..nechtěl jsem tě budit, potřeboval jsem za Metem, tak.."
"Aha," řekla tiše.
"Příště mě můžeš klidně vzbudit, jen bych tě ted ráda měla u sebe.."
Usmál jsem se a objal jí.
Nikdy mi nikdo nic hezčího neřekl.

Když jsem se odtáhl, podíval jsem se na Finna a spadla mi brada.
Poe ho objímal zezadu.
Díval jsem se na ně a nechápal to.
Pak jsem uhnul pohledem.
Ale když jsem se na ně podíval znovu, nic se nezměnilo.
A pak mi to docvaklo.
"Vy..jste?"
"Spolu, jo," řekl Poe a Finn se na něj usmál.
"Co?" zeptal se Finn, když jsem nic neříkal.
Odkašlal jsem si.
"Jen jsem to nečekal," řekl jsem pak.
Rey mě vzala za ruku.
"Musím za tím Metem, Rey."
Přikývla.
"Pak za vámi příjdem."
Pustil jsem jí a vydal se k Metově jeskyni.
Potřeboval jsem s ním vyřešit věci ohledně toho, jak Rey pomoct.
Když jsem šel, slyšel jsem za sebou jejich smích.
Reyin smích. A věděl jsem, že ho potřebuju slyšet už napořád.

.....................................................
Tak jo..další díl je konečně tu!🖤🖤
Omlouvám se, že dlouho nevyšel, ale ta škola mě snad jednou zabije.

Každopádně..chtěla bych vám hrozně moc, moc, moc poděkovat za 3K přečtení!
Když jsem to začínala psát, tohle číslo mě nenapadlo ani ve snu..děkuju..🖤🌹
Jste skvělí🌈