TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 7. (Kylo Ren)

Byl jsem zavřený v pokoji hned vedle Rey. Mezi námi byla stěna, skrz kterou Rey neslyšela nic z mého pokoje, ale já slyšel všechno z pokoje, kde byla ona. Nevěděla to.
Stejně jako nevěděla spoustu dalších věcí.
Seděl jsem v křesle s hlavou v dlaních. Pořád dokola jsem si prohrabával vlasy. Stěny kolem byly rozsekané mým mečem. Vyčnívaly z nich dráty.
Když jsem sem přišel, nenapadlo mě udělat nic jiného. Byl jsem naštvaný.
Naštvaný na sebe, na to, že jsem udělal tohle, místo toho, abych si jí nevšímal, nebo jí zabil. Na to, že jsem se nedokázal ovládat. Na to, že nedokážu ovlivnit moje city k ní. Nedokázal bych jí zabít. Věděl jsem to skoro jistě.
Ale tak to být nemělo.
Nemělo by mi to dělat problém.
A já jsem se s ní místo tohohle všeho, co jsem mohl udělat vyspal. A taky jsem jí líbal.
Držel jsem její tělo, hladil ho.
Všechny věci, které se neměli nikdy stát se právě staly.
Nedokázal jsem přestat i když křičela, když mě o to prosila.
Nedokázal jsem to. Už jsem to nemohl zastavit, nešlo to.
Chtěl jsem jí a vždycky jsem měl to, co jsem chtěl. Ale kdybych jí měl, zníčil bych jí.
Ubližoval bych jí tak dlouho, až by to už nevydržela a utekla, odešla. A já bych jí pak zabil.

Byl jsem na zemi, na kolenou.
Hlavu jsem měl v dlaních, nemohl jsem to vydržet. Uvnitř mě to trhalo na kusy. Brečela.
Brečela a já slyšel každé přidušené nadechnutí, cítil jsem každou její slzu.
Bylo to jako by někdo vzal nůž, opakovaně mě s ním bodal a já cítil tu bolest, ale neumíral.
Jako by mě někdo mučil.
Nevěděl jsem, jestli ke mně cítí to samé jako já k ní. Ona byla ta hodná a já byl ten hajzl, vrah ta zrůda. Zabíjel jsem lidi a ostatní tvory v celém vesmíru bez jakéhokoli slitování. A vím, že kdybych jí měl, pomalu bych zabíjel i jí.

Měl jsem na sobě jen trenky na spaní, seděl na kraji postele a díval se upřeně dopředu. Nevím, kolik už mohlo být hodin. Nemohl jsem spát, ani jsem nečekal, že usnu.
Řekl jsem si, že se jí nebudu dotýkat. Slíbil jsem si to.
A pak jsem to porušil, několikrát.
Když jsem jí odpoutal z toho křesla věděl jsem, že už je pozdě na to sebrat se a odejít.
Zlost ve mně stoupala souběžně s chtíčem. Díval jsem se jí do očí, byla vyděšená.
Vzal jsem jí za ruce. Mohla se snažit bránit jak chtěla, ale ona byla ještě pořád oslabená a já byl o hodně silnější.
Líbal jsem jí a ona líbala mě, zarývala mi nehty do zad, ale to mi jen přidávalo.
Nepřemýšlel jsem o ničem, když jsem z ní sundal její oblečení. A pak, když jsem viděl její tělo, když jsem jí držel nahou, už jsem to nezastavil.
Dělalo mi dobře slyšet jí vzdychat, sténat.
Ale když křičela a prosila mě ať přestanu, že tohle nemůžu, neposlouchal jsem jí. Ale měla pravdu. Tohle jsem nikdy neměl. Věděl jsem to.
Chtěl jsem vrátit čas a nikdy se s ní nepotkat. Nebo být někým, koho by si mohla vážit, ne vrahem a zrůdou.

Už jsem to nevydržel. Bez přemýšlení jsem se zvedl a vyšel ze dveří na chodbu. Chvíli jsem se díval na její dveře, ale pak jsem je odkódoval a vešel dovnitř. Zůstal jsem stát u dveří a díval se na ní. Spala.
Přišel jsem blíž k ní. Ležela nepřikrytá, oblečená s rozpuštěnými vlasy na prostěradle mokrém od slz.
Zůstal jsem tam a díval se na ní jak trochu z těžka dýchá, kvůli tomu, že brečela, než usla. Že brečela kvůli mně.

Stál jsem u její postele asi hodinu, když se najednou pohla a otevřela oči.
Vykřikla a já udělal krok dozadu.
"Co tu děláš?" zeptala se vystrašeně.
Byla natlačená na stěně.
"Chtěl jsem tě vidět," řekl jsem potichu.
"Tohle nejde Bene.
Prosím jdi pryč."
Byla ode mě nejdál jak to šlo.
"Neboj se mě prosím."
Zavrtěla hlavou.
"Znásilnil si mě."
Podíval jsem se na dveře.
"Neumím se ovládat."
Znovu se rozbrečela.
"Ubližuješ mi. Já takhle nemůžu. Máš pravdu, jsem slabá, tak to ukonči."
Podíval jsem se na ní.
"Tohle neříkej."
Otřela si slzy rukou.
"Využívaš mě, manipuluješ se mnou Bene."
Udělal jsem krok k ní a zavrtěl hlavou.
"Ne Rey, tak to není."
"Jdi pryč a pošli sem někoho, kdo mě zabije. Nevracej se."
Přišel jsem až k ní.
"Rey prosím přestaň."
Dala před sebe ruce jako bych jí měl uhodit.
"Jsem zrůda, bestie, parchant, jsem hajzl a taky vrah, ale nedokážu tě zabít. Tebe ne."
Pořád brečela, podívala se na mě.
"Jdi prosím," řekla tiše.
Vzal jsem jí za obě zápěstí a postavil jí před sebe.
Dala před sebe obě ruce, myslela, že ji chci něco udělat.
"Rey.." řekl jsem a přitáhl si jí blíž.
Objal jsem jí kolem pasu, položil si bradu na její hlavu a hladil jí po zádech.
Objala mě kolem krku a položila si hlavu na moje rameno.
"Tohle nejde," říkala potichu a brečela.
"Oba nás to zníčí, jsme nepřátelé Bene."
Zavřel jsem oči.
"Zníčím tě i když to nebudu chtít, Rey. Vím to. Ale nemůžu tě nemít, nedokážu to."
Zhluboka se nadechla.
"Bene zníčí nás to oba. Ale zníčí mě to i když tě mít neudu, už nemůžu nic dělat."
Cítil jsem hroznou bolest.
"Miluju tě, Rey."
Cítil jsem její slzy na mém rameni.
"Taky tě miluju Bene. Už je pozdě to změnit."
Věděl jsem, že je to to nejhorší, co jsem mohl udělat. Všichni budou proti nám. Všechny jsem zradil. My oba.

...........................................
Jak se vám líbí další díl?💣
Komentujte, hlasujte...

PS: Chtěla bych vám hrozně moc poděkovat za tolik přečtení za tak krátkou dobu!😍 Snad se vám příběh líbí..🖤