TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 15. (Kylo Ren)

Hned když jsem jí uviděl se všechen můj vztek vytratil a když Met mluvil o tom, že svojí sílu nemůže sama zvládnout, vystřídal ho strach.
Teď už jsem si byl jistý, že matka mluvila o ní.

Držel jsem jí v náručí a na chvíli mi bylo jedno jak moc slabě při tom vypadám.
Tekly jí slzy, vlastně jsem ani pořádně nevěděl proč.
V tuhle chvíli jsem jí nechtěl už nikdy pustit.
Ale pak jsem si uvědomil kdo jsem já a kdo je ona.
A že se možná nezvládnu vzdát temné strany síly.
Odtáhl jsem se od ní a ani se jí nepodíval do očí.
Otočil jsem se a šel, nevěděl jsem kam jdu, chtěl jsem jít kamkoli jinam.
"Bene," řekla potichu.
To slovo mě probodlo zkrz na zkrz. Nic jsem neodpověděl a šel dál.
Viděl jsem její slzy, i když jsem k ní byl zády.

Šel jsem pořád rovně, nebyl jsem schopný udělat cokoliv jiného.
Když už jsem byl dost daleko, klesl jsem na kolena a opřel se rukama o zem.
Doufal jsem, že mě takhle nikdy nikdo neuvidí.
Byl jsem bezmocnej, cítil jsem se slabě. Kvůli ní.
Moc nechybělo a ten černoch by mě zabil. Bez problému.
Protože když jsem jí viděl, nebyl jsem schopný se pohnout.

Ani nevím jak dlouho jsem tam byl. Jen jsem klečel na zemi, v listí a přemýšlel o ní.
Přemýšlel jsem jak jí mám pomoct, aniž bych jí ublížil ještě víc.
Musel jsem se aspoň pokusit dostat se na světlou stranu.
Zvedl jsem se ze země a podíval se za sebe.
Zhluboka jsem se nadechl a rozhodl se vrátit zpátky do skalního města.

Když jsem přišel, Met už trénoval s Rey.
Mon a Finn seděli o kus dál v trávě, dívali se na ně a o něčem spolu mluvili.
Když mě zahlédli, všichni se zastavili v pohybu a ztichli.
Zastavil jsem se podíval se na Meta.

"Tak pojď," řekl Met asi po minutě ticha a kývnul k sobě.
Polkl jsem a šel k nim.
"Nezajímá mě, kde si byl. Teď jsi tady. Sedni si."
Kývnul jsem a sednul si do trávy nejdál od Rey jak jen to šlo.
"Dobře tak znovu. Zavřete oči a pátrejte v sobě. Pátrejte v tomhle lese, pátrejte ve vesmíru. Pomocí své mysli," říkal Met pomalu.

Zavřel jsem oči a pomalu se nadechl. Snažil jsem se pátrat, ale v hlavě mi pořád zněla matčina slova. Znovu jsem se zhluboka nadechl a snažil se soustředit na tenhle les.
Vítr pohyboval malími lístky vysokých a mohutných stromů.
Ze sametově zeleného mechu vyrůstaly drobné květiny.
Pak jsem uviděl mohutný strom, uprostřed lesa.
A u něj dívku a muže s malým dítětem v náručí.
Všechno kolem utichlo.
Běželi lesem k lodi, která stála nedaleko.
"Musí přežít, nesmíme jim ho nechat," říkala dívka se slzami v očích.
"Můžeme ho ochránit jen když nebude s námi," řekl tmavovlasý muž.
"Jsou mu jen dva roky. Nemůžeme ho někde jen tak nechat," říkala dívka a slzy, co jí stékaly po tvářích už nezastavila.
"Nemáme jinou možnost, Tesso," říkal potichu muž a taky vypadal, že se každou chvíli zhroutí.
Konečně doběhli k lodi.
"Necháme ho na Natě," řekl muž rozhodně a během několika vteřin odlétli.
O chvíli později na místo doběhlo několik lidí v tmavých hábitech.
"Musíte je najít! Nemůžeme si dovolit dalšího Kenobi!"
Pak se obraz rozplynul a přede mnou se objevilo stejné místo, ale bez jakékoliv známky života.
"Rey! Rey!"

Otevřel jsem oči a podíval se na Meta.
"Rey!," křičel.
Když jsem se vzpamatoval rozhlédl jsem se kolem.
Několik stromů kolem začalo hnít. Jeden z vysokých stromů s dunivou ránou padl k zemi.
Obloha byla zatažená a o chvíli později se ozval hrom.
Otočil jsem se na Rey, která měla pořád zavřené oči a zrychleně dýchala.
A v tu chvíli mi to došlo.
"Rey!" zařval jsem.
"Rey přestaň!"
Otevřela prudce oči. Počasí ustálo a slunce svítilo, jako by se nic nestalo.
Klepala se a nemohla popadnout dech.
Až teď jsem si všiml, že je tu i Finn a Mon.
"Rey! Rey, jsi v pořádku?" řekl udýchaně Met a dal jí ruku na záda.
Rey se na něj podívala a z očí jí začly téct slzy.
"Nechtěla jsem," říkala potichu a kroutila hlavou.
Díval jsem se na ní a nemohl popadnout dech.
Rozhlížel jsem se kolem. Jak tohle dokázala?
"Já vím, Rey. Pojď, vezmu tě" řekl a postavil se.
Vzal jí do náruče a šel s ní do jeskyně. Všichni jsme šli za ním.

Finn namočil hadr a opatrně jí ho položil na čelo.
"Jednou už se stalo něco podobného," řekl.
Met se na něj podíval.
"Když se to stalo, zvednul se vítr, všechny květiny uschly."
Met zakroutil hlavou.
"Nechápu to," řekl tiše.
Rey ležela na boku na posteli a dívala se na zem.
"Pomůžu ti," řekl jsem potichu.
Všichni se na mě podívali.
"Mete už tě nesklamu," řekl jsem.
Met kývnul.
"Samozřejmě. Nějak ti pomůžeme, Rey," řekl Mon starostlivě.
Najednou se Met zadíval na Rey a chytl jí za ruku.
"Jak si k tomu přišla?" řekl potichu.
Rey se podívala na místo, kam se díval Met.
"To je znaménko. Mám ho od mala," řekla.
Met polkl a přejel po znaménku palcem.
Pak jí pustil a podíval se jí do očí.
Zadíval se na svou levou ruku a pomalu si vytáhl rukáv.

  ................................................
Máme tu další díl!🌹
Pokud se vám líbí, nezapomeňte dát hlas🖤

Jinak..poslední dobou jsem přemýšlela, jestli mám všechno opravdu napsat tak, jak plánuju už od začátku. Myslím tím, co se v příběhu jak stane a celkově jak příběh skončí.
No a rozhodla jsem se, že ano.
Takže vás předem upozorňuju, že se možná někomu z vás nebudou některé věci líbit, nebo se vám dokonce nebude líbit samotný konec.
No, doufám, že to pochopíte a přijmete konec, který plánuju udělat podle jedné věty ze Star Wars.