TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 1. (Rey)

Planeta, na které jsme byli v utajení od chvíle, co jsme se jen tak tak ubránili Prvnímu řádu, jinak řečeno co nás Luke zachránil, byla docela malá, ale byly na ní stromy i voda a další užitečný věci. Jediní tvoři, kteří na ní žili byli Dam-dumové, byli malí a přátelští. Věděli jsme, že musíme něco udělat, ale neměli jsme žádné plány a postavit se jen tak proti vojákům Prvního řádu a Kylovi by byla jistá smrt.
Navíc nás bylo málo.
Tížila mě Lukova smrt.
A taky mě tížila napjatá situace mezi mnou a Finnem.
Myslela jsem si, že mě miluje..možná, že i já jsem k němu něco cítila.
Ale když jsem se vrátila a uviděla jeho pohled na Rose..bylo mi to jasné.

Seděla jsem na pařezu někde uprostřed lesa a dívala se upřeně před sebe.
Silou jsem zvedala malé kamínky ze země a mrštila s nimi do dálky.
Měla jsem vztek. Na Finna, na sebe, na to že nemáme plán.
Bezmoc. Cítila jsem se bezmocná a neskutečně mě štvalo že to Kylo cítil taky.
Cítil jak jsem bezmocná a byl rád. Rád, že je teď nade mnou aspoň psychicky.
Nesnášela jsem ho. Nechtěla jsem ho už nikdy vidět, ale každou chvíli se přede mnou setmělo a já ho viděla a on viděl mě. Mohli jsme spolu mluvit, mohli jsme na sebe dokonce sáhnout. Vidiny. Toužila jsem se jich jednou pro vždy zbavit, ale nedokázala jsem s tím nic udělat.

Uslyšela jsem kroky a podívala se za sebe. Byl to Finn.
"Mm..promiň já nevěděl, že jsi tu.." řekl, ale neodešel.
"Jsem.." odsekla jsem.
Sedl si vedle mě a podíval se mi do očí, já se podívala na zem.
"Asi by jsme si měli promluvit," řekl s pohledem stále upřeným na mě.
"Myslím, že nemáme o čem."
"Je mezi námi dusno. Vím, že to cítíš taky Rey. Chtěl bych ti jen vysvětlit jak to je.." říkal potichu, ale zřetelně.
Nechtěla jsem s ním mluvit. A už vůbec ne o nás. Chtěla jsem být aspoň chvíli sama. No očividně si ani tohle nedokážu zařídit.
"Fajn.."
Nervózně si žmoulal ruce a díval se na zem.
"Rey..když jsem tě poznal tak jsem si myslel, že jsi pro mě to nejdůležitější na světě.."
Ztěžka jsem polkla a čekala kdy zazní to těžké ale.
"..pak když jsem se probudil a ty jsi tam nebyla jsem si připadal jako bych ztratil něco hrozně cenýho. Jediný co jsem chtěl bylo tě najít."
Nejradši bych se teď zvedla a utekla. Bylo mi jako by mi uvnitř něco řezalo do masa.
"Ale mezitím, co jsem tě hledal..jsem potkal Rose. Ale hledat jsem tě nepřestal Rey.
Mám tě hrozně rád. A mrzí mě jak to teď mezi námi je.."
Pevně jsem sevřela pěst a držela všechny svoje emoce v sobě.
"Ale nemiluješ mě. Miluješ Rose. Je to tak?" dívala jsem se dopředu, neodvažovala jsem se na něj podívat ani po očku.
"Ano.."
Kousla jsem se do rtu. Dobře, asi jsem k němu pořád něco cítila. Nemohla jsem dýchat.
"Mohl bys teď prosím jít?" zlomil se mi hlas.
Sakra. To jsem nechtěla, zněla jsem tak slabě.
"Rey prosím.."
Ucítila jsem něco na tváři a rychle tam sáhla. Slza. Najednou jich začlo téct mnohem víc a já samozřejmě znovu nevěděla jak to zastavit. Když nedokážu zastavit slzy, jak mám zastavit Impérium?
"Běž," řekla jsem potichu.
Ale on nešel. Zvedl se a chtěl ke mně blíž.
Prudce jsem se zvedla a naštvaně se na něj podívala.
"Finne ubližuješ mi! Ty to nechápeš. Nechápeš jak se cítím. Nechci aby si přišel a říkal mi, že si mě měl rád, je to pryč! A tím, že se mi tady snažíš vysvětlit, že mě nemiluješ, ale měl si mě rád mi nepomáháš sakra!" křičela jsem na něj se slzami v očích a zněla jako hysterka.
Díval se na mě upřeně a se smutným výrazem.
"Promiň Rey." řekl nakonec a udělal ke mně další krok.
Nepochopil to. Ani sem nečekala, že to pochopí.
"Nech toho," řekla jsem potichu.
Na jeho odpověd jsem už nečekala. Nechtěla jsem slyšet jeho hlas. Utřela jsem si slzy a rozeběhla se pryč. Ani jsem nevěděla kam a vlastně mi to bylo jedno. Slyšela jsem jen výkřik "Rey" ale běžela jsem dál.
Míjela jsem jeden strom za druhým, keře a probíhala větvičkami s ostny, které mě řezaly do nohou. Slzy mi nepřestávaly téct.
Pak jsem konečně zastavila.
Opřela jsem se o strom a sesunula se po něm na zem.
Dala jsem si hlavu do dlaní a brečela tak, že jsem se ztěžka stíhala nadechnout.

Nevím jak dlouhá doba uběhla, když v tom jsem uslyšela arogantní pousmání.
"Jsi každým dnem slabší. Je to k smíchu."
Trhla jsem sebou. Byl to Kylo.
Nepodívala jsem se a snažila se to ignorovat.
"Copak? Trable s láskou?" znovu se pousmál.
Ani jsem se nepohla.
"Copak ti to nedošlo? Že tě nemiluje. Proč by tě miloval? Rose je lepší. Ty si troska."
Prudce jsem se nadechovala, vydechovala a snažila se uklidnit.
"Vím že mě slyšíš Rey..nepotřebuješ obejmout?"
Už jsem to nevydržela. Zvedla jsem hlavu a uviděla ho jak sedí v židli v nějaké tmavé místnosti s pohledem upřeným přímo na mě. Utřela jsem si slzy.
"Vypadni."
Zasmál se.
"Jako bys s tím mohla něco dělat Rey. Myslím, že je jasné, kdo z nás má tady na vrch."
Podívala jsem se mu do očí.
"Jsi parchant. Jsi hajzl a vrah, Kylo. Je mi jedno co si o mně myslíš, nemám k tobě žádnou úctu a nikdy mít nebudu, jsi bestie."
Úsměv mu zmizel z tváře a vryl se do ní vztek. Prudce se zvedl ze židle a rozsekl mečem obraz, co visel na stěně vedle.
"Uvidíme, kdo z nás dvou bude nakonec prosit o smilování Rey," řekl tvrdě.
Polkla jsem a zaťala obě pěsti.
"Kdyby si měl jistotu, že to budu já, nenaběhly by ti teď žíly."
Podíval se na mě očima, ve kterých jsem viděla zlost, křivdu a temnotu.
"Uvidíme, jestli se sama ubráníš. V tomhle stavu," řekl.
V tomhle stavu. Měl pravdu jsem jako troska. Věděla jsem, že bych se jim neubránila.
Zasmál se.
"Ovšem tvoje myšlenky jsou se mnou," řekl posměšně.
Než jsem stačila cokoliv říct obraz přede mnou se rozplynul. Dokázal ovládat, jak dlouho budou trvat naše vidiny, nebo to byla náhoda?
Rozhlédla jsem se kolem sebe.
Zřejmě jsem musela běžet směrem k základně, protože pokud jsem se nepletla, bylo to tam odtud jen kousek.

Zvedla jsem se ze země, otřela jsem si znovu slzy a vydala se na základnu, protože se už začínalo stmívat a já jsem se toužila zavřít na svůj pokoj a přemýšlet o tom, jaký krok udělat dál.