TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 17. (Kylo Ren)

Finn ráno odlétl. Letěl s ním i Mon, ale ten se má vrátit, Finn ne. Nevěděl jsem proč a vlastně mi to bylo jedno.
Přemýšlel jsem o Rey. Met je její bratr a já jsem ho málem zabil. Málem jsem zabil to poslední, co jí zbylo, posledního člověka co jí může pomoct a taky posledního člověka, co může pomoct mě.
Tak moc jsem se chtěl změnit, ale čím víc věcí co jsem udělal jsem si uvědomoval, tím míň jsem si myslel, že to dokážu.
To s jejich rodiči. Lhal jsem Rey proto, aby zůstala se mnou. Ale pravdu jsem jí neřekl ani po tom, co se mnou nezůstala. A neřekl bych jí pravdu ani teď.
A z toho mi bylo špatně. Ze mně.

Seděl jsem venku a díval se nad sebe. Svítilo slunce, ale venku bylo příjemně. Lístky stromů se hýbali, jak foukal vítr. Na obloze bylo pár načernalých mraků, z kterých asi každou chvíli začne pršet, ale mně se tohle počasí líbilo.
A nebyl jsem sám. Rey a Met na tom byli stejně. Seděli na zídce na druhé straně a povídali si.
Trochu mě děsilo, že jsem na něj trochu žárlil i přes to, že jsem věděl, že jsou sourozenci.
Žárlil jsem, že u ní může být tak blízko, že ho má ráda a věří mu. Že si ho váží.
Žárlil jsem místo toho, abych byl rád, rád že sem nepokazil i tohle a že tady teď může být s ní.

Zvedl jsem se a rozhodl se jít do jeskyně. Měl jsem vztek sám na sebe a nechtěl jsem, aby mě viděli, kdyby jsem se neovládl.
Sedl jsem si na matraci a díval se upřeně před sebe. Do zdi.
Zhluboka jsem dýchal. Věděl jsem, že kus ode mě je můj světelný meč, kterým bych mohl rozsekal cokoli v místnosti. Ale to jsem nechtěl.
Zavřel jsem oči, zaťal pěsti a dýchal.

Po chvíli, kdy už jsem tu bolest nevydržel jsem otevřel oči, vydechl a konečně rozevřel pěsti. Díval jsem se, jak mi po rukou teče krev tam, kde jsem tlačil svoje nehty do kůže. Ale už jsem byl v klidu a nic jsem nezníčil.
Zvedl jsem se a z kusu větve na zdi jsem sundal utěrku. Přiložil jsem si jí na ruku a vyšel z jeskyně ven, abych řekl Metovi, že se mi poprvé povedlo ovládnout vztek.

Venku už pršelo.
Rozhlédl jsem se a uviděl Rey, jak chytá do rukou kapky vody.
Chvíli jsem se rozmýšlel, jestli k ní mám jít.
Nakonec jsem k ní pomalu přišel.
"Kde je Met?"
Podívala se na mě.
"Šel sehnat něco k jídlu."
Kývnul jsem a chtěl odejít.
Ale zděšeně se na mě podívala a chytla mě za ruku. Zmateně jsem sebou cukl a podíval se na ní.
"Bože, co se ti stalo?"
Podíval jsem se na ruku. Déšť zředil krev na mých rukou a celá bílá utěrka teď byla červená a odkapávala z ní krev na zelenou trávu.
"Nic to není," řekl jsem.
Zavrtěla hlavou.
"Pojď dovnitř,"řekla, vzala mě za zápěstí a táhla mě do jeskyně.
Šel jsem za ní a přemýšlel, jestli si uvědomuje, že mě drží za ruku.
Sedl jsem si k ní na postel a díval se na ní.
Vytáhla z šuplíku další utěrku a obvazy.
"Říkám, že to nic není."
"Obvážu ti to."
Vstal jsem.
"Ne neobvážeš."
Vytrhl jsem jí z ruky utěrku a osušil si s ní znovu ruce.
Krev už skoro netekla.
"Vidíš, nic to není" řekl jsem a ukázal jí obě ruce.
Otočila se a dala obvazy zpátky do šuplíku.
Pak se zastavila a otočila se zpátky ke mně.
"Co je?" zeptala se.
"Co?"
"Proč se na mě díváš?"
"Nedívám."
"Ale jo, díváš."
Došla až ke mně.
"Vidíš? Zase."
Už jsem to nevydržel.
Sklonil jsem se k ní a dotkl se jejích rtů mými.
"Máš pravdu, dívám."
Přitáhla si mě blíž a začala mě líbat. Nic jiného jsem si od poslední chvíle co jsem jí viděl nepřál. Pomalu jsme došli až ke stěně, na kterou jsem jí přitiskl. Držel jsem jí za boky a hladově jí líbal. Neprotestovala. Chytila mě zezadu za krk a druhou rukou mi zajela do vlasů, které jsem měl od deště mokré a padali mi do očí.
"Miluju tě," zašeptal jsem do polibku.
Řekl jsem to. Řekl jsem to nahlas a bylo mi to jedno.
"Taky tě miluju," řekla aniž by jsme se přestali líbat.
A já cítil, že v tuhle chvíli ani jeden z nás nelže. Věděl jsem to.
Najednou jsem uslyšel kroky.
Rychle jsme uskočili co nejdál od sebe jak jen to šlo.
Ale nepřestali jsme se na sebe dívat.
"Tady jste... Rey, máš na triku krev." řekl Met a rychle chtěl vzít utěrku, která ale byla od krve mnohem víc.
"Co se stalo Rey?" řekl vyděšeně a podíval se na ní.
"To není moje krev. Je Bena."
Met se na mě podíval.
"Probodl jsem si kůži na rukou..nehty."
Zakroutil hlavou.
"Proč?"
"Ovládl sem se. Nic jsem nerozsekal. Uklidnil sem se."
Rey se na mě nechápavě dívala.
"Ale rozedral sis obě ruce."
"Ublížil jsem jen sobě."
Met položil nákup na zem a podíval se mi na ruce.
"Nevím co je horší. Zapracujem na tom Bene. Ale tohle už nedělej. Nikdy."
Nechápal jsem ho. Místo toho, abych ublížil někomu jinému, nebo zníčil všechno kolem jsem si jen poškrábal dlaně. Nic víc. A on neví, co je horší? Ale nechtěl jsem se s ním hádat.
"Dobře."
"Ale jak se dostala tvoje krev na Reyiny boky?"
Polkl jsem.
Met se podíval na Rey s nadzdviženým obočím.
"Měla jsem jí na rukou od utěrky a utřela jsem si jí.. do trička."
Met se na mě podíval.
"Aha," řekl prostě a vzal si tašky znovu do ruky.
"Rey pojď mi pomoct vybalit. Bene ty si vezmi novou utěrku, prosím," řekl a znovu zakroutil hlavou.
Kývnul jsem.
Ještě jsme se na sebe s Rey podívali a pak odešla s Metem.
Přejel jsem si palcem po rtech.
Vážně se to stalo. A vážně řekla, že mě miluje.

.................................................
Další díl je tu💣
Jestli se vám líbí, budu moc ráda za každý hlas
a komentář🌹

Jinak užívejte velikonoce!🐣
(Já je teda moc nemusím, ale aspoň mám čokoládu do zásoby🤷‍♀️)