TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 14. (Rey)

Ve chvíli, kdy jsme doletěli k Portě sem cítila tlak a udělalo se mi špatně, proto jsme se zastavili na vedlejším měsíci, kde jsme byli asi 2 hodiny, než se mi udělalo líp.
Mon zatím zjistil, kde by měl být Mistr Světla.

Když jsme přistávali na Portě, byla už noc.
Přistáli jsme na plošině číslo 3.

"Přespíme v lodi. Nemá cenu se někde potloukat v noci," řekl Mon rozhodně.
Souhlasila jsem s ním.
"Jsi si jistá, že už jsi v pohodě?" zeptal se mě Finn už asi po páté.
Otočila jsem se na něj a zasmála se.
"Jo."
"Dobře," řekl nejistě.
Mon zakroutil hlavou.
"Finne pojď mi radši pomoct přichystat věci na zítra."
Finn se na mě ještě jednou nejistě podíval a pak odešel za Monem.

Seděla jsem na sedačce v lodi a přemýšlela, co se mnou je.
Moc dobře jsem věděla, že v pohodě nejsem, jen už mi nebylo špatně.
Nechápala jsem nic z toho, co mi Mon řekl. Dvakrát víc síly. Jen tak najednou. Proč? To nikdo nevěděl.
Měla jsem strach, že bych mohla někomu ublížit, strach sama ze sebe.
Ale snažila jsem se to nedávat před Finnem znát. Už teď na mě koukal, jako bych nebyla schopná se pohnout.
Byla jsem zvědavá na Mistra Světla. Jak vypadá, kdo to je, jestli mi dokáže pomoct. Doufala jsem, že ano, protože tohle sama nedokážu.

"O čem přemýšlíš?"
Škubla jsem sebou.
Ani jsem si nevšimla, že tu Mon byl, ani jak dlouho.
"O Mistrovi Světla," odpověděla jsem potichu.
Sedl si vedle mě.
"Je to fešák. Je mu 30, tmavě hnědé vlasy, asi 180 centimetrů, zvláštní oči.. "
Podívala jsem se do země a pousmála se.
"Takhle jsem to nemyslela. Spíš co je zač, jestli mi dokáže pomoct."
"Jo tak. Nemá rodiče. Teda asi má, ale nezná je. Nejvíc si rozuměl s Kenem, to on ho našel. Vždycky byl hodnej, byla s ním sranda. Jestli ti dokáže pomoct, to nevím, ale vždycky byl lepší, než já."
Kýval jsem a usmála se.
"Snad tu bude," řekl Mon nejistě.
"Bude. Cítím sílu."
Mon se na mě podíval.
"Pak se není čeho bát."

Finn s Monem si lehli vedle gauče a mě nechali na něm.
"Vycházíme hned ráno," oznámil nám Finn, když si lehal.
"Potřebuje pomoc. Nemůžem na nic čekat," dodal.
Mon se na něj podíval a kývnul.
"Má pravdu."
Podívala jsem se na ně.
"Má," řekla jsem tiše.
Všichni jsme se rozhodli se na zítřek vyspat. Já usla během chvíle.

Ráno jsem vstala jako první. Nevím kolik bylo hodin, ale venku už bylo světlo.
Měla jsem v plánu nechat je dospat, ale když jsme vstala a omylem kopla do stolu před gaučem, Finn se okamžitě vzbudil.
"Promiň," řekla jsem potichu, aby jsem nevzbudila i Mona, který už měl ale taky otevřené oči.
"Stejně už jsem byl skoro vzhůru," řekl Mon ospale.
I když bylo jasně vidět, že nebyl.

O asi 10 minut později jsme už vycházeli z budovy.
Došli jsme na nějaké tržiště, kde jsme sehnali jídlo a pití.

"Kde je prosím vás skalní město v Severním lese?"
zeptal se Mon a všichni na tržišti najednou stichli.
Rozhlédla jsem se kolem.
"Nikdo tam nechodí. Je tam síla," zašeptala dívka ve stánku.
"Potřebujem tam."
"Je to tam nebezpečné."
"Tak sakra víte kde to je nebo ne?" řekl nedočkavě Finn.
Dívka se podívala dopředu a ukázala prstem.
"Ten listnatý. Město je na severo-západě lesa. Dávejte pozor."
Podívala jsem se na ní. Klepala se.
"Neboj. Budem," řekla jsem s úsměvem.
Otočila se na mě a nejistě kývla.