TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 24. (Rey)

Nasedli jsme do lodi.
Já jsem zadala souřadnice naší tajné stanice a Ben se rozhodl pilotovat.
Tak moc mě mrzelo, že když už všechno vypadalo dobře, stalo se tohle.
Ale pořád tu byla naděje, naděje na lepší konec než ten, který jsme si všichni představovali.

Seděla jsem na sedačce a  dívala se na muže, který ještě před nějakou dobou nechtěl nic jiného, než vyvraždit celý Odboj a hlavně mě a teď s námi letí rohodnutý nám pomoci.
Otec našeho syna, člověk, díky kterému bych položila život, tak jako on by ho položil za mě.

Pak můj pohled zůstal na Metovi.
Člověk, který mi ukázal, že někam patřím. Že mám rodinu.
Že mám jeho.
Odpověděl mi na tolik otázek, na které jsem hledala odpověď už tak dlouho.

A pak Rafe.
Další člověk, který zradil První řád a nelitoval toho.
Myslím, že tam nikdy nepatřil.
Nikdy jsem nepoznala někoho tak moc pozitivního, jako je on.
Nevědomky se stal členem Odboje už ve chvíli, kdy se tam objevil.
To díky němu teď máme šanci něco udělat.

Přemýšlela jsem o celém mém životě.
Někdy se musí stát to horší, aby se mohlo stát to lepší.
Doufala jsem, že to tak bude i teď.
Samozřejmě tam letíme, abychom bojovali za Odboj.
Ale hlavní důvod, který stavím nad Odboj je, že na té planetě je Finn.
Někdo kdo mě vždycky podrží, kdo mě má rád.
Někdo, kdo si zaslouží pravou lásku a já jsem si byla jistá, že jí našel, že jeho pravým je Poe.
A nemohla jsem dopustit, aby o něho přišel.

Do cíle už zbývalo jen pár desítek minut.
A my jsme uslyšeli rány.
Zvedla jsem se a rozběhla se k oknu.
Už z dálky jsem viděla, že První řád se k nim dostal dřív, než my.
Stála jsem u okna a z očí mi začaly téct slzy.
"Prosím.." opakovala jsem pořád dokola.
Met mě trochu násilím odtáhl od okna a pevně mě objal.
Hladil mě po hlavě.
"Rey, musíš se uklidnit, dobře? Ještě nemusí být pozdě.."
Kývala jsem hlavou.
"Bude to dobrý, neboj," říkal a hladil mě po zádech.
Ale já nedokázala myslet na nic jiného, než na ně.
Byla jsem rozhodnutá, že vsadím všechno.

                  .....Finn....

Na celé planetě zavládla panika.
Nikdo nečekal, že nás pořád hledají, natož že nás najdou.
Všude kolem lítaly střely, do dokončení štítů zbývaly tři dny.

Bylo jich tu moc, tolik vojáků Prvního řádu jsem nikdy v životě neviděl.
Na několika místech to hořelo, všude kolem se čoudilo.
Několik jejich vojáků už bylo dokonce poblíž naší základny.
Já, Poe a několik dalších z Odboje jsme bránili hlavní místnost základny, kde byla páka pro zapnutí štítů.
Kdyby se za ní ale vzalo, nedokončená technika by způsobila výbuch, který by zabil všechno živé na planetě i v jejím nejbližším okolí.

"Finne, za tebou!"
Na poslední chvíli jsem mečem zasáhl vojáka za mnou.
Poe hlídal víc mě než sebe.
"Chtěl bych ti něco říct!" zakřičel jsem na něj, aby mě přes výbuchy slyšel a dál jsme odráželi vojáky.
Na malou chvíli se na mě podíval, jako bych se zbláznil říkat mu něco v tuhle chvíli, ale pak musel kontrolovat situaci před sebou.
Usmál jsem se.