TEMNÁ (Reylo)

Kapitola 19. (Kylo Ren)

Běžel jsem k Metově jeskyni jak nejrychleji jsem dokázal.
Nějakým způsobem jsem běžel dál a správným směrem aniž bych zakopl a spadl na zem, i když jsem nekoukal na cestu. Můj pohled zůstal na Rey od chvíle, kdy omdlela.

Před vchodem do Metovi jeskyně jsem se zastavil.
Až teď jsem si uvědomil, že na sobě nic nemá.
Pomalu jsem jí položil do trávy a oblékl jí věci, které měla předtím v ruce.
Pak jsem jí pohladil po spánku, vzal jí do náruče a běžel dál.
Běžel jsem ouzkou soutězkou a na konci bez přemýšlení rozrazil dřevěné dveře.
"Mete!" zakřičel jsem.
Met sebou trhnul a prudce otevřel oči. Chvíli mu trvalo, než zaostřil a než mu došlo, že držím Rey.
Pak rychle vyskočil z postele jen ve spodkách.
"Co se jí stalo?!" zekřičel na mě vystrašeně a vzal mi jí z náručí, než jsem stihl cokoli udělat.
"Ona..omdlela."
Nebyl jsem si jistý, jestli mě slyšel, protože už byl na cestě pryč.
Rozklepal jsem se a běžel za ním.
Po chvíli jsme doběhli do jiné jeskyně, kde bylo lehátko a police a skříňky se vším možným.
Met jí rychle položil na lehátko a začal se přehrabovat ve skříňkách.
Stoupl jsem si k lehátku.
"Rey.." zašeptal jsem.
Ani se nepohla.
Položil jsem jí ruku na hruď.
Dýchala.
Stalo se jí to kvůli mně.
Tlačil jsem na ní?
Díval jsem se na ní a chtěl, aby otevřela oči.
"Mám to!" řekl Met a vytáhl z krabičky pytlíček s bylinkami.
Vzal do ruky hrníček, nalil do něho vodu a nasypal bylinky.
"Udrží jí to ve spánku, ale máme jistotu, že se po tom do dvou hodin probere."
Zmateně jsem se na něho podíval.
"Myslel jsem, že jí chceme vzbudit, ne uspat."
"Věř mi Bene, je to pro ní lepší." řekl, zvedl jí hlavu a pomalu jí nalil roztok do úst.

Seděl jsem u zdi v místnosti a díval se na Meta, který se nezastavil.
Zmateně pobíhal sem a tam, odebíral jí krev, měřil teplotu, pak tlak..
Krev kapal do přístrojů, které vrčely, pípaly, blikaly a já nevěděl, co to znamená.
Přemýšlel jsem, jestli to nemůže být těmi elektrickými šoky.
Při pomyšlení na to, jsem měl chuť vzít první špičatou věc a přeříznout si s ní tepnu.
Jak jsem jí to mohl udělat?
Svěsil jsem hlavu do dlaní a prohrábl si vlasy.
Met se zastavil.
"Není to tvoje vina."
"Spoustu věcí nevíš, Mete."
Řekl jsem a pevně se mu zadíval do očí.
Neřešil mojí odpověď a uhnul pohledem.
"Spoustu věcí, které uděláme, už nikdy zpátky nevezmeme. I když by jsme tak moc chtěli."
Krátce se na mě podíval a pak si šel sednout vedle mě.
Přišlo mi, jakoby mluvil spíš o sobě, než o mně, ale pak mi to nejspíš došlo.
"Mluvíš o tom večeru, kdy jsem všechno zníčil..."
Natáhl jednu nohu a chytl se v sedě kolem kolena.
"Jak říkám. Zpátky už to vzít nejde. Nikdy."
"Nevím, jestli bych to vzal zpátky, kdybych mohl."
Přemýšlel jsem nad tím už tolikrát, ale něco ve mně říkalo, že to nebylo špatně.
Zradil mě. Chtěl mě zabít a já se bránil. Možná přehnaně, ale v tu chvíli jsem to vnímal jinak.
"Zabil bys je znovu?"
Podíval jsem se na zem.
"Ne. Je ne. To jeho."
Met kývnul.
"Tohle by někdo, kdo je plně se světlou stranou síly neřekl, Bene."
Polkl jsem.
"Nejsem. Jsem někde mezi. Dělám to jen kvůli Rey."
"Pokud to nebudeš sám chtít, nikdy se to nepovede."
Zaťal jsem pěst a snažil se dýchat.
"Je to moje sestra, Bene. Nedovolím aby jí někdo ublížil."
Hněv ve mně stoupal.
"Znáš ji pár dní, Mete," procedil jsem mezi zuby.
"Na tom nezáleží."
Prudce jsem se zvedl a přešel k ní.
Zavřel jsem oči.
"Nikdy jsem jí nechtěl ublížit, rozumíš?!" křičel jsem na něj.
"Ale teď už to nemůžu vrátit! Chtěl jsem jí zabít, nařídil jsem, aby do ní pouštěli proud a.."
Prudce jsem dýchal.
Znásilnil.
Nemohl jsem to vyslovit.
"Proud?"
Met se zvedl ze země a upřel na mě pohled.
"Mohl si jí zabít, ty pitomče!"
zařval na mě.
"Myslíš, že to nevím?" řekl jsem potichu.
"Řekni co mám teď asi tak dělat."
Takhle jsem ho ještě neviděl.
Stál přede mnou, byl rudý vztekem a obě ruce měl v pěst.
"Vypadni odsud. Hned." říkal potichu, ale tvrdě.
Otočil jsem se k němu.
"Už bych to neudělal, Mete. Nechci jí ublížit, přece si nemyslíš, že.."
"Já v tobě zlo Bene. Cítím ho. Držíš se ho, nechceš se ho zbavit."
Vím to. Chtěl jsem ovládat obě.
"Nechci se oslabit."
"Takhle to nefunguje, nemůžeš mít všechno. Ve chvíli, kdy jsi nakročený k temné straně, tam můžeš zase spadnout!" zakřičel.
"Tak mi pomoc! Nevím jak se toho mám zbavit! Nejde to!"
Nadechl jsem se prohrábl si vlasy a otočil se.
"Proč si mi to neřekl? Proto tu jsi. Abych ti pomohl, ne aby si dělal, že je všechno v pořádku." říkal tiše.
"Já..vím."
Od té chvíle jsme mlčeli.

Seděl jsem, oči upřené na Reyino lehátko.
Co když jsem jí tím proudem způsobil nějaké trvalé následky?
Prohrábl jsem si vlasy, dnes už asi po sté, byl jsem nervózní.
Najednou něco bouchlo o zem.
Prudce jsem se otočil.
Byla to skleněná láhev s vodou, která je teď roztříštěná na několik stovek kousků.
Hned po ní Met dopadl těžce na židli a s nepřítomným pohledem si otřel čelo.
Vyskočil jsem ze země a hned byl u něj.
"Jsi v pořádku?"
Nevnímal.
Chytil jsem ho za rameno a zatřásla s ním.
"Mete, co se stalo?"
Krátce se na mě podíval a pak uhnul pohledem a díval se před sebe, pak na přístroj, na kterém stálo BB-98,6%.
Polkl.
"Bene.."
Pak si zajel rukou do vlasů.
"Tak co se stalo sakra?!"
Bál jsem se, klepala se mi ruka.
Ignoroval tón mého hlasu.
"Ta síle Bene. Ta její síla.."
Říkal, ale nedíval se na mě.
"..má jí dvakrát víc. Mělo mě to napadnout. Má jí dvakrát víc, jako dva lidé. Protože v ní je člověk, Bene. Ona je těhotná."
Stál jsem na místě a nebyl schopný se pohnout. Vlastě jsem si nebyl jistý, jestli se budu ještě někdy moct pohnout. Přišlo mi, že ani nedýchám. V hlavě mi pořád zněla tři slova "Ona je těhotná." pořád dokola. Těhotná. Čeká dítě. Se mnou. Znásilnil jsem jí. Čeká dítě s někým, jako jsem já. Kdy se probudí? Nevěděl jsem to, ale dvě hodiny to budou každou chvíli.
"Bene?"
Nenávidím se. Kdybych se ten den ovládal, kdybych to neudělal..
"Bene.." řekl Met znovu nejistě.
"..nevím, jestli bych jí to měl říkat."
Pomalu jsem kývnul.
"Já jen musím..měl bych.."
Otočil jsem se a vyšel ze dveří.
Nemohl jsem se na ní ani podívat. Ještě jsem slyšel, jak za mnou met křičí "Počkej, za chvíli se probudí." ale to bylo to, čeho jsem se bál.
Met to neví. Až teď mi došlo, že Met neví, čí to dítě je.
Vyšel jsem, venku pršelo.
Stoupl jsem si na mokrou trávu a nechal vodu, aby ze mě tohle všechno smyla. Ale nepomáhalo to. Tohle se jen tak nesmyje. Je to další z těch věcí, která se nedá vrátit.
Nevěří, že to dokážu, chtěla to ukončit a teď má v sobě moje dítě. Naše dítě.
Klekl jsem si na kolena, sklonil hlavu a přemýšlel, jestli bych se neměl sebrat a zmizet z jejího života. Z jejich života.

....................................................
Taak jo je tu asi po sto letech další díl.🥀
Pokud se vám líbil, nezapomeňte dát hlas.🖤
A chtěla bych Vám všem HROZNĚ MOC poděkovat za 2K přečtení! Jste skvělí!🥀🥀🥀