BIG.DEAL [CZ]

3. How confused I really am?

Další kapitola je tu! :) Neumíte si představit, jak jsem ráda za každý komentář nebo vote :) Jste nejlepší :)* V přílohách najdete obrázek Daniela :)
Užijte si čtení :)
-Themii

Ráno jsem se vzbudila v devět a pár minut. Budík mě nevzbudil! Zaspala jsem! Vyděsila jsem se a okamžitě vystřelila z pokoje. Za tři hodiny se mám sejít s Higginsem a já nemám nic! Ani dobaleno! V rychlosti jsem se nasnídala. "To teda hezky začínáš." Ušklíbl se otec, když jsem do sebe házela cereálie. Vrhla jsem po něm nenávistný pohled a zahodila lžíci. Lžíce přeletěla přes stůl a spadla na zem. Cereálie jsem radši vypila a rychle utíkala nahoru udělat ze sebe člověka. Podařilo se mi to během tři čtvrtě hodiny, jenže to už hodiny hlásily čtvrt na jedenáct. Do kufru jsem naházela posledních pár věcí a s dvěma z nich zamířila dolů. Byly čtyři. Čtyři obrovské kufry naplněné k prasknutí. A to byla moje skříň pořád plná oblečení, který bych si s sebou ještě chtěla vzít. U dveří jsem potkala Daniela. "Ahoj, potřebuju pomoct. Mám v pokoji ještě další dva kufry mohl bys..." "Jistěže." Nenechal mě domluvit a už si to štrádoval po schodech nahoru.
                Když jsem konečně s funěním dostala všechny kufry do svého auta, konečně jsem vyrazila. Jela jsem do, již zmíněného, malého domku v centru Londýna. Tam jsem si musela alespoň částečně vybalit a najít věci, které jsem potřebovala! Převlíknout se do něčeho přijatelnějšího než do potrhaných černých džínů a bílého tílka! A co bylo úplně nejhorší! Ještě pořád jsem nevěděla, co Paulovi řeknu!! Celou cestu jsem nad tím přemýšlela, ale nic mě nenapadalo. Opravdu nic... Děsilo mě, že už takhle ze začátku jsem postrádala celý scénář akce. Bez něj jsem byla úplně nahraná.
                Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a vytahala kufry ven. Trvalo mi dlouho, než jsem je dostala do domu, ale podařilo se to. Rozsvítila jsem a rozhlédla se kolem. "Jsem zpět." Usmála jsem se. Místnost, ve které jsem stála, tvořila po levé straně kuchyň a malý jídelní stůl. Trochu dál vedle lednice byly dveře do koupelny. Přímo naproti mě na druhé straně byly dveře do ložnice a po pravé straně byl už jen velký obývák. Obývák a kuchyně byly propojené, takže dům vypadal větší, než ve skutečnosti byl. Byl celý vybavený, takže jsem měla o to méně práce. Rychle jsem jeden z kufrů vytáhla na sedačku a otevřela ho. Hned nahoře ležela v pouzdře M9 vzala jsem jí do ruky a spolu s ní jsem z kufru vytáhla i dva plné zásobníky. Zbraň jsem strčila do malého šuplíku ve stolku vedle gauče a vrátila se zpět ke kufru.  Vytáhla jsem z něj černý kostýmek, který mi měl posloužit jako společenské oblečení a zamířila jsem s ním do koupelny. Převlíkla jsem se a vlasy si stáhla do ohonu. Zkontrolovala jsem si make-up a zamířila zpět do obýváku, kde jsem z kufru číslo dvě vytáhla USP 45. Strčila jsem si jí do kabelky spolu se svými novými doklady, které jsem tu měla schované. Už jsem nebyla Faith O'Donnelová, teď jsem byla Marry Roversová. Naposledy jsem zkontrolovala obsah své tašky a nakonec USP 45 nechala na botníku.

 Neměla jsem nejmenší tušení, jak ten chlap vypadá, jestli je alespoň sympatický nebo jestli je to slizoun nejvyššího kalibru. Nevěděla jsem nic. Moc díky tati. Ušklíbla jsem se když jsem vcházela do kavárny. Do nosu mě udeřila vůně mleté kávy. Neváhala jsem a okamžitě zamířila k jednomu ze stolů. V době oběda tu moc lidí nebylo. Jen nějaký mladý pár a dvě starší ženy, které si spolu povídali. Prohlédla jsem si nápojový lístek a hned vzápětí byla nucena odehnat dotěrnou obsluhu. Bylo asi za dvě minuty dvanáct, když vešel do dveří. Byla jsem si jistá, že to byl on. Okamžitě si to namířil k mému stolu. "Slečna Marry Roversová?" Zeptal se mě, když přistoupil k mému stolu. Okamžitě jsem poznala své falešné jméno. "Ano, to jsem já." Usmála jsem se a vstala, abych si s ním potřásla rukou. „Paul Higgins." Představil se. Jen klid, tohle už jsi dělal nejmíň milionkrát. Jasně, jenže to vždycky někde kolem byl někdo z otcových poskoků, aby mě chránil... vlastně tím líp. Od tohohle chlapa nemusím čekat nic nebezpečného. "Asistent vašeho šéfa mi volal a oznámila mi, že hledáte práci." Usmál se a sedl si naproti mě. Trochu jsem se zarazila. Asistent? Sakra jakej asistent? Pak mě něco napadlo. "Oh ano. Musela jsem se přestěhovat do Londýna, proto jsem momentálně nucena shánět novou práci. Šéf se mi to nejspíš snažil usnadnit." Přikývla jsem. "Četl jsem si Váš životopis." Oznámil mi. Znejistěla jsem. Otec mu ho nejspíš poslal. Trochu mě děsilo, že jsem netušila, co všechno Paul o mém novém já ví. Tak fajn tati, ukážu ti, že nejsem neschopná. Hra je zahájena, nehodlám se vzdát, aniž bych nezahnala krále do úzkých a nedala mu šach mat. "Musím říct, že na pětadvacet vypadáte opravdu dobře." Usmál se na mě a já mu úsměv opětovala. "Moje kosmetička ovládá magii." Zavtipkovala jsem. Zasmál se. Byla jsem na dobré cestě. Paul vypadal mile a to jak se choval, ve mně nezanechávalo pochybnosti o jeho dobrotě. "Řekli mi, že chcete pokračovat v úředničině." Řekl a čekal na mojí reakci. Pokrčila jsem rameny. "Nic jiného jsem ještě nedělala, proč opouštět zajeté koleje?" "Myslím, že Vás můžu zaměstnat, jen potřebuju vědět, váš názor na One Direction. Jistě víte, kdo jsem a co dělám ale já o vás nevím nic a nerad bych přijal někoho, kdo mi omdlí v kanceláři pokaždé, když se kluci objeví." "Nemám je ráda." Ušklíbla jsem se. Pokrčil rameny. "Nečekal jsem, že to bude až takové ale čím míň je máte ráda, tím je to možná i lepší." Usmála jsem se. "Nemyslela jsem to nijak ošklivě. Já si ani nemůžu zapamatovat název jejich skupiny, nevím, čím to je." Pokrčila jsem rameny a pokračovala. "Moje kamarádka je miluje až fanatickým způsobem a neustálím povídáním o nich, mi je docela zprotivila." Vysvětlila jsem. "Oh ano, narazila jste na další bod. Myslím, že je jasné, že mi do kanceláře nesmíte vodit své bláznivé sestry, potrhlé kamarádky ani svého přítele." "Eh...nemám přítele." Upozornila jsem ho. Jakmile jsem to dořekla, nasadil výraz typu: To bude problém. "Harrymu to neříkejte." Varoval mě. "To je jeden z nich?" Ujistila jsem se. Přikývl. "Jak mám poznat vědět který z nich to je... kolik že jich je? Šest?" "Pět." Opravil mě a pokračoval. "A věřte mi, Harryho poznáte." Ujistil mě. Zatvářila jsem se nechápavě. "Bude ten první, který po vás bude chtít číslo a pozve vás na rande." Vysvětlil mi a pak se usmál. "Myslím, že podle toho kam jsme se dostali v našem rozhovoru je jasné, že jste přijata." Usmál se a já na něj nevěřícně pohlédla. "Neznáme se ani deset minut." Upozornila jsem ho. "Ano já vím, ale přesto jste se mi zalíbila. Často dávám na první dojem, protože v něm se člověk ukazuje nejlépe, tedy podle mého názoru. Vždycky se mi to vyplatilo. A navíc, máte tříměsíční zkušební dobu. Kdykoliv můžete odejít a já vás kdykoliv můžu vyhodit." Řekl a stoupl si, napodobila jsem ho. "Tak zítra podepíšeme smlouvu, možná si doneste i nějaké platné doklady o totožnosti nebo tak. Však víte, kdyby byl náhodou problém." "A kde Vás mám hledat?" Zeptala jsem se, abych zastínila mojí reakci na zmíněné slovo doklady. Tohleuž to bylo něco jiného. Tady už byly doklady důležité. Popravdě nikdy dřív jsem je pořádně nepoužívala, jelikož v podsvětí se prostě na totožnost tolik nedá. "Myslím, že si vás vyzvednu tady před touhle budovou. Jste tu nová, takže nechci riskovat, že nepřijdete. Líbíte se mi." Ukázal na mě prstem, pak si ale uvědomil, co udělal, a rychle si stoupl do pozoru. "Promiňte." Rychle se omluvil. Musela jsem se zasmát. "Řekněme zítra v deset tady?" Zeptal se po chvíli. Vypadal jako skutečně fajn chlápek. Okrást ho se mi začalo hnusit víc a víc. Přikývla jsem a zamířila ke dveřím. Předběhl mě a jako správný gentleman mi je otevřel. Poděkovala jsem a zamířila k protějšímu supermarketu, kde jsem parkovala. 

Než jsem se dostala domů, skočila jsem si do bistra a objednala si něco k jídlu. Objednávku jsem si nechala zabalit a spolu s ní jsem konečně vyrazila domů. Málokdy jsem jezdila autem sama a když už, pouštěla jsem si rádio. Zmáčkla jsem čudlík a autem se rozezněl refrén nějaké písničky. Pochytila jsem rytmus a když se refrén opakoval začala jsem si pobrukovat. Písnička mě chytla, byla děsně smutná. Když dozněly její poslední tóny, ozval se hlas moderátorky. "Tohle byla jedna ze songů populární chlapecké skupiny One Direction, nedávno vyšlo jejich nové album Midnight Memories, na kterém se právě tato skladba objevila. Story of my life, jak se song jmenuje, sklidil velký ohlas u fanynek této britsko-irské skupiny. Já tu dnes mám její dva členy. Harryho Stylese a Nialla Horana, povězte mi kluci něco o této písničce." Měla jsem jedinečnou možnost něco se o nich dozvědět. Zaslechla jsem chraplavý hlas. "Natáčení klipu přinášelo spoustu problémů, některé části jsme museli několikrát přetáčet, protože se například Loui při vzpomínkách na své prarodiče rozbrečel." Ozval se dvojí chlapecký smích. Loui musel být další z nich. Popravdě tohle jméno Nadin opakovala pořád dokola. Byl její nejoblíbenější. Ani jsem se jí nedivila, taky mám ráda blonďáky. Podle fotek, který mi občas ukazovala vypadal opravdu dobře, a ty modrý oči... Na úplně nejspodnější příčce byl asi Niall, nikdy jsem nebyla na tmavý typy a on se mi prostě nelíbil. "Takže natáčení bylo spíše o hře na city než o zábavě, jako tomu bylo u vaší předešlé skladby Best song ever." Ozvala se zase moderátorka. "Přesně tak, zavzpomínali jsme na dětství na chvíle, kdy jsme o takovéto slávě neměli ani tušení a ano, celý song je o citech." Ozval se zase ten chraplavý hlas. "Přesně jak říká Harry, pro všechny z nás to bylo o vzpomínání na starý časy." Ozval se ten druhý. "Zaslechla jsem, že vaši fanoušci shodili systém Youtube. Co je na tom pravdy?" Zeptala se moderátorka. "Jo, taky jsem to slyšel. Tohle dokážou jenom naši fanoušci!" Zasmál se jeden z nich. Už jsem se v nich zase začala ztrácet. Ale alespoň jedno poznávací znamení: Chraplák rovná se Niall. "Jsou skvělý!" Ozval se druhý. "Máte nějaký přehled o tom, kolik jste prodali alb?" Ale né, čísla... Přestala jsem poslouchat. Nenáviděla jsem matiku ani čísla obecně. Kluci si s moderátorkou povídali ještě o dalším tourné, které chystají na další rok. Konec jsem neslyšela, protože jsem zaparkovala na příjezdové cestě a vypnula motor. Celý zbytek dne jsem vybalovala věci a pomalu si domek znovu zabydlovala. Když jsem si pak večer uvědomila, že nemám nic k večeři. Vyřešila jsem to prostě a zavolala si pro pizzu. Při čekání na ní jsem si sedla na gauč a pustila si televizi. Po pár dalších minutách, kdy jsem si projížděla různě kanály, někdo zazvonil. Byl to poslíček s pizzou. Přijala jsem jí a zaplatila mu příslušnou částku. Když jsem se najedla, vyčistila jsem si zuby, osprchovala se a šla si lehnout. Na víc jsem se opravdu nezmohla. V posteli jsem pak přemýšlela nad zítřkem a doufala, že to půjde stejně hladce jako dnes.