BIG.DEAL [CZ]

14. What now?

To, že mi Daniel vytknul moje včerejší rozhodnutí mi nedalo spát celou noc. Proto jsem si už v pět ráno napustila horkou vanu a asi na tři čtvrtě hodiny v ní relaxovala. Totálně rozmočená ale s lepší náladou jsem se jen v ručníku odšourala do kuchyně a snědla kelímek jahodového jogurtu. Na dnešni den jsem si plánovala prostě zajít k Paulovi do kanceláře, vyzvednout si svoje peníze a ztratit se z jejich životů. 

Zalezla jsem do ložnice a převlékla se do černých džínů a prostého bílého tílka. Po chvilce uvažování jsem si do kabelky hodila i M9 s plným zásobníkem a zamířila ke svému autu.

Jen, co jsem vešla do budovy, přepadl mě pocit napětí. Měla jsem pocit, jakoby na mě všichni zírali, jakoby věděli, kdo jsem a proč jsem tady. Svižnějším krokem jsem se dostala k výtahu a zmáčka čudlík příslušného patra. Jízda výtahem byla tak dlouhá až jsem se začínala bát, že nikdy neskončí. Je tohle doháje normální?!

Chodbou jsem se dostala až k Paulové kanceláři. Od dvaceti tisíc mě dělil už jen kousek. "Marry?" Kdosi mě oslovil. Otočila jsem se za hlasem, který, jak jsem zjistila, patřil Louisovi. "Co je?" Musela jsem se držet abych popuzeně nezavrčela. "Pojď s námi na snídani." Vyzval mě, když ke mě došel. "Na snídani?" Můj mozek pracoval na plně obrátky. Jestli s nimi půjdu, můžu prošvihnout Paula. Jenže on mi taky prachy mohl nechat na stole a zmizet. Kdo by se postavil čelem k ozbrojenému mafiánovi? Jen blázen. Jenže Paul je blázen, když si půjčil peníze od mého otce. A kdyby se mi chtěl postavit a měl by u sebe fízly, rozhodně by se to všechno snažil ututlat jak by to šlo. Louis byl tedy mým esem v rukávu. "Jen si skočím pro nějaké věci do kanceláře." Usmála jsem se. Jestli nahlédne do Paulovi kanceláře a bude tam Paul i se svojí malou armádou, bude se ptát. A já bych pak teoreticky mohla zmizet. Plná očekávání jsem otevřela dveře a vešla. Jenže nebyla tam ani malá armáda ani prachy na stole a dokonce ani Paul sám. "Děje se něco?" Strachoval se Louis, když si všiml mého vyděšeného, zaraženého výrazu. "Já jen..." Nebyla jsem schopná pokračovat. Tohle přece nedávalo smysl? Kdo by si sakra chtěl znepřátelit O'Donnela? Jen blázen! Jenže jak už bylo řečeno. Paul je blázen. "Co?" Naléhal Louis a jemně se dotkl mého předloktí. Probudila jsem se z tranzu a zatřepala hlavou. "Myslím, že jsem si něco zapomněla doma." Zalhala jsem a rázným krokem skočila do své kanceláře, rychle jsem čapla pár věcí, které mi přišli pod ruku (abych je mohla vydávat za věci, které jsem potřebovala) a zamířila zpět za Louisem, který čekal ve dveřích.

"Kde je Paul?" Zeptala jsem se po chvíli Louise, když jsme spolu mířili ven z budovy, kde na nás čekali ostatní. "Říkal, že musí zařídit pár věcí ohledně dnešního koncertu." Pokrčil rameny. Přikývla jsem. "A kdy se vrátí?" Zajímala jsem se. Louis zakroutil hlavou. "To nevím ale vždycky byl na každém koncertu, takže určitě přijde i na tenhle." Ujistil mě, na tváři přátelský úsměv. Takže mám na prachy čekat až do večera? Ale no táák! "Jdeš taky?" "Co?" Louis se zasmál. "Jestli jdeš na ten koncert taky. Myslím, že bys měla jít. I když je pravda, že jako Paulova asistentka si jich užiješ ještě hodně." "Myslím, že tam nepůjdu." Pozvedl obočí. "Proč?" Vrhl po mě dotčený pohled. "Protože, jak jsi řikal, užiju si jich ještě hodně." Louis mi jako správný gentleman podržel dveře ven. "Pojď prosím." Přesto, že žadonil jako malé dítě, na tváři měl svůj úsměv. "Fajn, možná půjdu." Zvedla jsem ruce na obranu a nuceně se zasmála. Byla jsem víc v háji než kdokoliv jiný na tomhle podělaném světě. Sakra! Daniel měl pravdu! Utekl pryč! I s dvaceti tácy, co dlužil! Byla jsem totálně nahraná! Bože já jsem taková kráva... Ne, dost! Konec paniky! Šel na schůzy ohledně dnešního koncertu. Neutekl, nesedí v letadle do Mexika, chystá se objevit na koncertu a chystá se mi ty peníze dát. Z myšlenek mě vytrhl Niallův hlas. "Jedem do Nando's?" Louis nadzvedl obočí. "Na snídani?" "No, proč ne?" "Já bych jel, jako vždy do Starbucks." Nadhodil Zayn, opírající se o kapotu černé limuzíny. Bože, jakto, že jsou tak bezstarostní? "Fajn, Starbucks." Souhlasil Niall a zalezl do limuzíny. Kluci ho následovali jeden po druhém až jsem jediná já, zůstala stát venku. "Marry, pojď." Pobídl mě Harry. Jako tělo bez duše jsem se vecpala do limuzíny mezi kluky a nechala se odvézt do nejbližšího Starbucks. Kluci si naobjednali nějaké sladké pečivo, zatím, co mě vnutili karamelové latté, kterého jsem se nakonec ani nedotkla, protože jsem prostě neměla chuť. Když byli kluci po snídani, rozhodli se, že si zůstanou u sebe ve vile, dokud jim Paul nezavolá. To mi ovšem docela hrálo do karet. Protože jestli jim zavolá, budu mít jistotu, že neletí v letadle, nebo se neopaluje na Bahamách. 

Kluci nejspíš poznali, že se mnou není něco v pořádku, protože si mě snažili všímat jen minimálně a nanejvýš mi podrželi dveře. Byla jsem jim za to vcelku vděčná, protože bavit se s nimi o jejich problémech, nebo naopak odpovídat jim na otázky o těch mých, jsem vážně nechtěla.

"Do háje, koncert začíná už za dvě a půl hodiny!" Rozčiloval se Liam a přecházel po obýváku sem a tam. "Třeba si myslí, že už jsme tam." Pokrčil rameny Niall a strčil si do pusy obrovskou lžíci čokoládové zmrzliny. "Tak proč nezvedá telefony?" Vyjel na něj Liam a Niall překvapeně pozvedl obočí. Liam po něm vrhl omluvný pohled a pokračoval ve vyšlapávání cestiček mezi sedačkami. "Tak třeba se ta schůze protáhla." Nadhodil Louis nenuceně a přepnul televizní kanál na přímý přenos z fotbalového zápasu. 

Zatím, co se Liam snažil vymýšlet různé teorie toho, proč pro ně Paul ještě nepřijel a proč se mu nemůžou dovolat, já potichu seděla na okraji jedně z pohovek a přemýšlela, co mám dělat. Možná se schůze protáhla, možná nevzvedá telefon, protože ho neslyší přes letištní vřavu. Kdo ví? S jistotou nikdo... Jestli se neukáže ani na koncertu, je to jasný.