BIG.DEAL [CZ]

6. Let's play

Pro další týden je to moje poslední kapitola (odjíždím pryč) Ale slibuju, že tenhle příběh se brzy rozjede... užijte si čtení :))

„Ale když tu Paul je, tak můžeme hrát." Stěžoval si Niall. „No právě, když tu je. Teď jsem tu já a Paul se o něčem podobném nezmínil." Argumentovala jsem dál. „Protože na to zapomněl." Rozhodil Niall bezradně rukama. „To mě ale nezajímá. Mám na vás dohlídnout a udělám to. Nic jiného mě nezajímá." Zvedla jsem ruce v obranném gestu a otočila se k odchodu z „klubovny", jak jí nazývali. „Ale no táák, Marry. Můžeš hrát s námi." Zkusil to Niall naposled a ostatní souhlasně přikývli. To, do čeho se mě snažili vtáhnout, nazývali Hide yourself in London. Šlo v podstatě o to, že se každý z nich zaleze do nějakého baru, obchodu, kavárny a zůstane tam, dokud ho jeden z nich (určený jedinec) nenajde. Celou dobu jsou na telefonu a schovaný poskytuje hledači nějaké stopy. Jak jsem zaslechla, hledači mají omezený čas. Když jsem jim na tuhle stupidní hru řekla svůj názor, tvrdě se do mě pustili, až jsem myslela, že je nechám dělat si, co chtějí. Jenže Paul tu nebyl a já ho nechtěla otravovat zoufalými telefonáty (jako už třikrát předtím) s prosbou o pomoc. „Ani náhodou... Nic s vámi hrát nebudu!" Zakroutila jsem nesouhlasně hlavou a konečně odešla. „Ale no tááák!" Ozvalo se ještě z místnosti, než se za mnou zavřeli dveře a tím jim tak jasně dali najevo, že žádná jejich pitomá hra se hrát nebude!

Podívala jsem se na nástěnné hodiny v chodbě a odpočítala si hodiny, které mi zbývali do konce dnešního pracovního dne. Nebylo jich moc ale i tak už jsem se cítila unaveně. Pro Paula jsem pracovala skoro týden. Jestli jsem chtěla z Paula ty peníze dostat, musela jsem to udělat co nejdřív. Dvou týdenní hranice se nebezpečně přibližovala a ve mně stejně tak rostlo semínko pochyb. Jestli neudělám něco převratného, můžu se s polovinou peněz rozloučit. Popravdě, peněz jsem měla dost (stejně jako kreditních karet, které se mi pomalu nevešli do peněženky). Jenže tak nějak jsem tušila, že tahle akce, kde se musím spoléhat sama na sebe, nebude poslední a pro svůj vlastní klid by se (jen mých) deset tisíc liber docela hodilo.

Hmátla jsem po sluchátku telefonu na mém pracovním stole a představila se volajícímu, jako Paulova asistentka. „Dobrý den, taky Henry Lukes. Volal jsem vám, před dvěma dny a domlouval jsem se s vámi na interview s One Direction." „Vzpomínám si." Potvrdila jsem a přehodila si nohu přes nohu. „Ten den jsem neměla čas se s vámi domluvit. Takže mluvte." Volnou rukou jsem hrábla po diáři na stole a nalistovala dnešní týden. „Zítra?" Navrhl, ale já zakroutila hlavou. „Bohužel, One Direction mají plný harmonogram až do konce příštího týdne." „Jenže další číslo magazínu má vyjít už za tři dny a já mám zpracovat rozhovor s One Direction, co nejdřív." Spíš přemýšlel nahlas, než aby mi něco oznamoval. Stejně by to pro mě byla absolutně zbytečná informace. Přesto jsem odpověděla. „S tím vám nepomůžu." Do svého křesla jsem se posadila pohodlněji a hodila si nohy na stůl. „Bohužel." „Hmm..." Zamručela jsem trochu otráveně. Ten chlap bez výčitek plýtval mým vzácným časem. Zatím, co mi nahlas vykládal jeho myšlenkové pochody, které mě absolutně nezajímali, zapsala jsem si jeho jméno do poznámek v diáři, kdyby mě náhodou napadlo mu to vrátit i s úroky. „A neměla byste čas dneska?" Zeptal se a tím mě donutil přestat obtahovat písmenka jeho jména a začít se soustředit. „Kdo, já?" Sundala jsem nohy pod stůl. „Ne, myslím One Direction. Mohla byste zařídit to interview již dnes?" Prohlédla jsem si prázdné políčko s dnešním datem a povzdechla si. „A vážně musím?" Šeptla jsem sklesle. „Co prosím?" Ozval se muž. Povzdechla jsem. „Fajn, za hodinu jsme tam. Ať je to kdekoliv." Plný nadšení mi nadiktoval adresu a zavěsil. Popuzeně jsem na telefonní sluchátko vyplázla jazyk a rychle uskutečnila krátký telefonát, který nám zajistil limuzínu. Následně jsem se zvedla a zamířila do klubovny. „Kluci?" Zaťukala jsem na dveře. Vždycky jsem klepala. Stála jsem za dveřmi ještě další dvě dlouhé minuty, než jsem prostě otevřela. Jestli nikdo neodpovídal, pak jim asi návštěva nevadila. Otevřela jsem dveře a ztuhla. Místnost byla prázdná. „Ale no tak..." Svěsila jsem ramena a zamířila k malému konferenčnímu stolku, kde ležel list papíru. Jen ať to není to, co si myslím!

Najdi nás!

Podepsáni všichni. Zhluboka jsem se nadechla. Nehodlala jsem s nimi hrát nějakou pitomou hru. Ale bohužel mě do ní zatáhli a já neměla čas na to, abych je jako blbka přemluvila k návratu.