BIG.DEAL [CZ]

36. Deliveryman

Trvalo to ale je to tady :D Pokračování Big deal :))
Užijte si čtení :D

Mizernější ráno jsem zažila snad jen po oslavě mých osmnáctých narozenin. Daniel se s oslavou vážně vytáhl. Spoustu alkoholu, spoustu lidí, které jsem většinou neznala (ale za sebe můžu říct, že po pár panákách je vám to úplně ukradený) a dobrá hudba. Ten večer pro mě skončil dřív, než doopravdy začal. Spící pod stole0 v jídelně, propála jsem svůj narozeninový dort ve tvaru magnum .44. Ale přesto na své osmnáctiny vzpomínám ráda. 
        Na včerejší den už tak pěkně vzpomínat nebudu...
        Převalila jsem se na záda a sykla bolestí. Košile, ve které jsem usnula, mě nepříjemně škrtila. S vypětím všech sil, jsem si jí vysvlékla a zahodila kamsi do roku pokoje. V samotném tílku to bylo hned pohodlnější. Ještě jsem rychle sáhla po telefonu a zkontrolovala čas. chtěla být alepspoň trochu v obraze. 
        Přehodila jsem si přikrývku i přes hlavu a stočila se do klubíčka.
        Nepočítala jsem, kolik uplynulo minut ale dveře do pokoje se pomalu otevřely a dovnitř kdosi vešel. Převalila jsem se na záda a koukla na nově příchozího. Byl to Liam. "Máš hlad?" Zeptal se a zastavil se kousek od postele. Zakroutila jsem hlavou. "S klukama odjíždíme, takže tu budeš chvilku sama." Odmlčel se. "Klíče si bereme s sebou." Dodal. Ušklíbla jsem se. "Tak mě alespoň zamkněte." Přikývl. "Vrátíme se nejspíš kolem pátý, takže jsem myslel, že bych ti mohl objednat něco k jídlu. A než stihneš cokoliv namítnout, nezajímá mě, že nemáš hlad, potom ho mít budeš. Otázkou je, co si dáš." "Vážně nemám hlad." Sjel mě přísným pohledem a sáhl do kapsy svých džínů pro telefon. "Nezájem." Odbyl mě. "Pizzu, čínu... cokoliv jiného?" Brzo jsem pochopila, že on od svého názoru jen tak neustoupí. Neměla jsem však na jeho paličatost náladu. Spíš než se s ním hádat a být nepříjemná, jsem ho mohla ignorovat.  
        Mávla jsem nad jeho otázkou rukou a schovala se pod přikrývku, rozhodnutá svůj nápad uskutečnit.
        "Hej! Neignoruj mě!" Vyjel na mě rozhořčeně, stočila jsem se do klubíčka a vyčkávala, co se bude dít. Ozvalo se hvízdnutí. "Vylez!" Podle hlasu se dalo poznat, že není naštvaný, hádala bych, že se dokonce i smál.
        Co se stalo potom, mě překvapilo. Peřina mi byla sebrána a místo ní se na mě usadil Liam. "Mě nikdo ignorovat nebude, jasný?!" Vyznělo to sice nebezpečně ale když mu u toho cukaly koutky, bylo jasné, že tak vážně to zase nemyslí.
        Přetočil mě na záda a usadil se na mých stehnech o něco pohodlněji. Tvář přiblížil k té mé a rukama se zapřel vedle mé hlavy. "Poslyš, ujasníme si pár pravidel. Jsi v podstatě hledaná zvěř a pro nás není žádný problém, uskutečnit krátký telefonát, který tě připraví o zbytek tvého mládí." Zamračila jsem se. "A to by jsi určitě nerada. Proto se domluvíme, ty nám tu neumřeš hlady a my nebudeme volat." Po tom, co to řekl, udžel vážnou tvář jenom pár vteřin, pak v zářivém úsměvu odhalil řadu bílých zubů. "Rozumíme si?" Dožadoval se odpovědi. Zvedla jsem se do sedu, čímž jsem do donutila narovnat se. 
        "Trochu tvrdý způsob, jak si sjednat pořádek." Poznamenala jsem tiše se sklopeným pohledem a vytáhla své nohy zpod jeho těla. Pokrčil rameny. "Vlastně z toho pro tebe neplyne nic špatného." 
        "Takže co ti mám objednat?" Zeptal se znovu. "Pizzu." Zamumlala jsem a sáhla pro svou peřinu, do které jsem se následně zabalila. Liam spokojeně přikývl. "Já věděl, že se domluvíme." Vyplázla jsem na něj jazyk a schovala pod peřinu i hlavu. Matrace se trochu zhoupla, jak z ní Liam slezl a pak jsem slyšela jen zavření dveří.

Když přijel poslíček z pizzou s  hrůzou jsem zjistila, že kluci nezamknuli, jak Liam řekl. Kdyby ale zamknuli, nedostala bych se k pizze a můj žaludek by se nedočkal jídla. 
        Obávala jsem se, že nebudu mít, jak zaplatit, kluci mi ale nechali pár bankovek na kuchyňské lince. Jestli z tohohle vyváznu živá, budu jim to muset nějak vrátit.
        "Tady máte." Podala jsem poslíčkovi několik bankovek a nechala si od něj vrátit. Podal mi krabici s pizzou a poprvé se mi podíval z pod červené kšiltovky zpříma do očí. Mé  srdce vynechalo několik úderů. "Měla jsi šanci se vrátit, Faith." Řekl Daniel vážně. Zatřepala jsem hlavou. "Hezký den." Popřál mi blonďatý poslíček s příjemným úsměvem na tváři a zamířil pryč. 
        Prudce jsem zabouchla dveře a svezla se na kolena, přičemž jsem pizzu upustila vedle sebe. Dopadla s nepříjemným zvukem. Na to, jak skončil můj oběd jsem nedbala. Mojí momentální prioritou bylo dostat svůj zběsilý dech do normálu a uklidnit své splašeně bijící srdce.
        Byla...byla to jenom halucinace... Nenašel mě. To celý byla jenom STUPIDNÍ halucinace!
        Ne! Nebyla, on ví, kde mě hledat! Věděl to celou dobu! 
        Vydrápala jsem se na nohy a rozeběhla se po schodech do svého pokoje, který jsem pomalu začala brát jako jediné bezpečné místo, kde jsem se mohla ukrýt. Zalezla jsem pod peřinu a přikryla si hlavu, pokračujíc ve své snaze alespoň částečně se uklidnit. 

"Tak, jsem koukal, že špenátová nechutnala." Ozvalo se za mnou. Přetočila jsem se na druhý bok a vykoukla z pod pěřiny. Liam se opíral o rám dveří s rucemi založenými na hrudi. "Myslel jsem, že jsme se na něčem dohodli." Ušklíbl se. Bez jediného slova jsem se zase přetočila do své původní pozice. "Začínám bláznit." Zašeptala jsem. Tak nějak jsem doufala, že to neuslyší. 
        Liam obešel postel a klekl si k ní tak, aby měl hlavu ve stejné úrovni jako já. "Daniel?" "Dneska mi přinesl pizzu." Při slově "přinesl" jsem vystrčila ruce ven a naznačila uvozovky. Liam se svezl do sedu a přisunul se kousek blíž. "Věř mi, že tady tě nenajde, nenapadlo by ho to." "To si jenom myslíš, Daniel není tak blbej, jak si možná myslíš. Umí používat mozek." Zaťukala jsem si na čelo. Liam se zatvářil zamyšleně.
        "To my ale taky." Zamumlal si pro sebe. Na to se zvedl a zamířil pryč. 

Co asi kluci vymyslí? Existuje vůbec nějaký způsob jak z toho Faith vysekat??
Už v příštích dnech se objeví první kapitola k mému pokračování He is dead :)