BIG.DEAL [CZ]

21. Welcome back

Kapánek slabší kapitolka co se týče rozvinutých vět...proto s ní nejsem tak úplně spokojená ale co je hlavní? Posunuli jsme se dál :) :D Užijte si čtení :)

Od včerejška jsem se nehnula ze svého pokoje a neustále přemítala nad tím, co dál. Jedna má část, ta plná soucitu přemýšlela nad tím, že kluci dole od včerejšího rána nejedli a teď je čtvrt na dvě odpoledne. Jenže moje druhá část ale tu první z pole suveréně odkopala a ujala se vlády mé mysli.
                Daniel je pryč a s ním i Brad s Thomasem, kterým jsem se včera snažila dovolat. Zvedli mi to jednou, když jsem volala poprvé a poslali mě do háje podobně jako Daniel před tím. Když už se o něm zmiňujeme, vzal si auto zaparkované v garáži a prostě odjel. Nikomu jinému už jsem nevolala. Nebyl totiž nikdo, koho bych znala tak dobře a věřila mu, s výjimkou mého otce ovšem; jenže nechtěla jsem před ním vpadat jako slaboch, proto jsem tuhle myšlenku okamžitě zavrhla. Zakroutila jsem hlavou, abych se zbavila myšlenek na bezmoc a sáhla po ovladači televize. Našla jsem kanál, kde zrovna běžely zprávy. Když se chýlily ke konci, ulevilo se mi, žádná zmínka o 1D. Jenže to by nebylo ono, že?! Jen, co jsem se trochu uvolnila, obrazovku překryla fotka pěti usměvavých popových hvězdiček. Skousla jsem si ret a pomalu zakroutila hlavou. Reportérka řekla ve směs to samé, co její kolegyně včera. Když se ale zmínila o bezradnost policejních složek, usídlil se mi na tváři lehký, vítězný úšklebek. „Aspoň, že tak." Šeptla jsem sama pro sebe a udělala si na posteli větší pohodlí tak, že jsem se opřela o čelo postele a zkřížené nohy natáhla před sebe.
                Jestli mám tohle ustát sama, potřebuju plán, pevný nervy a informace. Informace, které mi můžou poskytnout ti dole ve sklepě bez mrknutí oka. Budu-li se ovšem tvářit přesvědčivě.
                V půl čtvrté jsem opustila svůj pokoj s kamennou tváří, na které se vybarvoval obtisk Danielových prstů, zbraní v ruce a rozhodnutím, že se nenechám jen tak oblbnout jejich ksichty.
                Ještě než jsem otevřela dveře do sklepa, zkontrolovala jsem zásobník své zbraně a rychle si skočila do lednice pro pomerančový džus. Od včerejšího rána jsem nejedla nic, než těch pár lívanců. A ti dole taky ne. Nechali by se nalákat na jídlo? Kdyby jo, nemusela bych podnikat vše, co jsem vymyslela, že podniknu, když budou protestovat nebo držet jazyk za zuby. Nakonec jsem myšlenku s jídlem posunula až do pozadí a nechala si jí až jako záložní plán.
                Vypadali, jako by se jim ulevilo, když mě uviděli. „Tady jsi." Vydechl Harry. Proč to znělo, jako bych zmizela a vrátila se po tom, co mě celou noc vytrvale hledal? Přimhouřila jsem oči. „Jo, to jsem." „Faith?" Oslovil mě blonďák sklesle. Střelila jsem pohledem jeho směrem. „Máš něco k jídlu?" Protočila jsem oči a rozhodla se jeho otázku ignorovat. Ale zase na druhou stranu, kdybych se rozhodla zjistit si informace přes vyhrožování jídlem, vím u koho mám začít. Hrábla jsem od kapsy a vytáhla Danielův nůž. Zbraň, kterou jsem držela v pravé ruce jsem odložila na billiardový stůl a zamířila k nim. „Myslím, že jsme nedokončili to, co jsme včera začali. A to konkrétně to, proč tu opravdu jste." Přelétla jsem všechny pohledem. „Kdo si se mnou chce popovídat, jako první? Liame?" Oslovila jsem ho dřív, než se kdokoliv z nich stihl ozvat. Né, že bych v to snad doufala. „Co chceš?" Zeptal se hlasem, ve kterém nepřevládala žádná z emocí. Lehce jsem naklonila hlavu na stranu. „Byla by ráda, kdybys mi řekl, kde je Paul." „A jak to mám doháje vědět?" Pozvedl obočí, tón jeho hlasu se neměnil. „Špatná odpověď." Šeptla jsem. Změřil si mě pohledem. „Jedná, kterou mám." Ušklíbl se. „Víš Liame, se zbraní to umím perfektně. Jak ovládám nůž už jsi měl tu čest vyzkoušet. Proč teda pokoušet mojí trpělivost?" „Jestli chceš jinou odpověď, pak mám jen jeden výraz. Nevím." Několikrát jsem zamrkala a naklonila hlavu na stranu. „Co po něm vůbec chceš?" Zeptal se Zayn. Konečně se zase jednou ozval. „Vy zkratce si ode mě, p... vlastně od mého otce, půjčil nemalý obnos peněz se slibem, že ho vrátí. Nevrátil." „Kolik?" Chtěl vědět Harry. Našpulila jsem pusu. „Dvacet táců." Všimla jsem si, že všem přelétl přes obličej výraz úlevy. „Jestli jde jen o dvacet táců, klidně ti můžeme dát. Výměnou za to ale budeme chtít svobodu." Ujal se slova Louis, přičemž nezapomněl nasadit vyjednávací tón. Rozesmála jsem se. „Dvacet táců je pro každého z vás jako nic. Jenže tady nejde jenom o peníze. Tady jde o podstatu věci. O to, že se Higgins k něčemu upsal a když šlo do tuhého, prostě zmizel." Pokrčila jsem rameny. „A co chceš jako dělat? My se s Paulem nemůžeme spojit, stejně jako ty a všichni ostatní. A promiň, ale nemůžeš nás tu držet jako krysy. Mimochodem potřebuju strašně na záchod a pochybuju o tom, že jsem jedinej." Zatím, co Liam mluvil, já chodila po místnosti tam a zpět jako lev zavřený v kleci. „Prosím." Ozval se Niall. Možná jsem plánovala být tvrdá a neústupná ale tak nějak mi ho bylo líto. Přece jenom už tu nějakou dobu seděli, což rozhodně nemohlo být příjemné. Povzdechla jsem si a několika kroky se dostala za Niallovu židli. Rychle jsem provazy rozvázala a nechala ho, ať se postaví a protáhne se. Rozvázala jsem i ostatní a přešla po místnosti tak, abych se dostala do jejich zorného pole. „Záchod je támhle." Ukázala jsem na bílé dveře v rohu místnosti. Niall okamžitě vystartoval ke dveřím a zabouchl za sebou. Jen jsem se uchechtla.
Když se všichni vystřídali, rozesadili se zpět na své židle a vyčkávali. Upřímně, mohli by být jako rukojmí ještě vzornější? Asi těžko. „Máš i něco k jídlu?" Zeptal se Louis. Pohled mi ztvrdl. „Ne." Zakroutila jsem hlavou a jednoho po druhém znovu připoutala k židlím.
„Proč mám pocit, že přede mnou něco skrýváte?" Liam pokrčila rameny. „To nevíme." Pomalu jsem ho obešla a položila mu dlaně na ramena. „Liame, chápu, že se ho snažíš chránit, ale mám nepříjemný pocit, že tvůj Paul si někde hoví u televize zatím, co ty tu umíráš hlady ve sklepě toho mafiánskýho parchanta?" Uchechtl se. „Kdepak máš Daniela? Utekl?" Dobíral si mě. „Do toho ti nic není!" Vyjela jsem na něj. „Proč ne? Byl fajn a vypadal, že si to s tebou v posteli užíval." Zasmál se. Naštvaně jsem stiskla rukojeť dýky, kterou jsem už zase držela v ruce a přiložila mu jí ke krku. „Víš, že míra tvé provokace se stává nesnesitelnou?" Zeptala jsem se mrazivě. „Jak snadno bych tě tu mohla podříznout. Uvědomuješ si to vůbec?" „Nemyslím si, že bys chtěla mít na svědomí můj život." Zakroutil hlavou ale už se nesmál. „Mám tu ještě další čtyři krky. A myslím, že kdybych udělala to, po čem v tuhle chvíli opravdu uvažuju, možná bych z nich dostala něco jiného než prosby o jídlo a neustálé, stupidní připomínky." Vyzývavě zvedl bradu. Vyčkával. Nebyla jsem si jistá, jestli bych ho dokázala zabít. Nejspíš ne ale jestli to budu hrát dobře, třeba mi uvěří. „Faith! Co to proboha děláš?!" Vyjekl někdo. Prudce jsem se narovnala a pohlédla ke schodům. Stála tam Nadin. Zcela vyděšená, vykolejená a zoufalá Nadin.