Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 18. - Milosrdenství

Gideon

  Když černá mlha, které mě obklopila, už jsem nestál před hořícími troskami své chaty, ale ve velkém sále na Dark Castlu. Kolem postávalo mnoho lidí vyzbrojených mečem nebo lukem a šípy. V čele sálu na jednoduchém dřevěném trůnu, ke kterému vedli tři chody, seděl Jordan Asher.

  Věděl jsem že je zle, sice jsem řekl Mortemovi, aby Susan a Colina dostal do bezpečí, ale bylo mi jasné, že sami se dlouho skrývat nezvládnou. 

  "Výborně," promluvil Jordan ke Stínovi, který postával opodál, ten jen přikývl a zmizel v tmavé chodbě.

  "Ale pane, vždyť stále nemáme tu holku," namítl muž stojící po jeho boku. Byl to Dixon.

  Nepřekvapilo mě, že právě tenhle budižničema byl tím, kdo mě nahradil.

  "Bez něj jsou snadnou kořistí, je jen otázkou času, než to vzdají a přijdou sami.

  Najednou mě zaplavil takový vztek, že jsem dostal chuť vše kolem sebe zapálit, ale když jsem sáhl po kouzle, zjistil jsem, že všechna má síla je uzamčena za jakousi neprostupnou zdí. Ať jsem se snažil jak jsem chtěl, nedokázal jsem tuto zeď prolomit. Velice rychle mi došlo, co je ta zeď zač. Byla to zábrana vytvořená Stínem.

  "Gideone, ty už jsi zapomněl, co se tu stane zrádcům a těm co pochybují o mých rozhodnutích?" řekl Jordan směrem ke mě, ale já neodpověděl, jen jsem se na něj díval nenávistným a vzdorovitým pohledem.

  Vše jsem si moc dobře pamatoval a věděl jsem co čeká, ale nehodlal jsem se tím nechat zlomit. 

  "Víš co tě čeká, Gideone?"zahřměl znovu Jordan, ale já ani nemrkl. 

  "Rozhodl jsem se, že budu milosrdný, zmírním tvůj trest, pokud přede mnou poklekneš a uznáš, že tvá rozhodnutí byla špatná a řekneš, že jich lituješ."

  Nasadil jsem výraz, kterým jsem chtěl dát jasně najevo, že mi jeho návrh přijde k smíchu.

  "Vždy jsi pro mě byl špatně čitelný, ale znám tě dobře. Určitě si teď myslíš, že proti tobě nemám žádnou páku, ale něco ti řeknu: Mýlíš se!" 

  V tu chvíli mi přeběhl mráz po zádech a z tváře zmizelo všechno odhodlání. Začal jsem přemýšlet, koho by proti mě mohli použít. Moji biologičtí rodiče jsou mrtví, Mortem, Susan a Colin jsou neznámo kde, Venandi a dráčata letěli do Valisu a Ignis byl, ještě před tím než odešli z Rosenu, zcela v pořádku a kromě nich už neměl nikoho dalšího, o kom by Jordan věděl.

  "Přemýšlíš, kdo by to mohl být, že? Už tě nebudu dál napínat," řekl Jordan a kývl na jednoho z mužů, kteří stáli pod schody. Ten odešel, ale za chvíli se vrátil a přivedl s sebou mladou ženu s blonďatými vlasy a modrýma očima, ve předu měla jeden pramen vlasů obarvený na modro.

  Když jsem jí uviděl, měl jsem pocit, jakoby se mi zastavilo srdce, moc dobře jsem věděl, kdo to je, znal ji už od malička.

  Vypadala otřeseně, pod očima měla tmavé kruhy, oči měla zarudlé od slz a na tváři měla rudý šrám.

  "Tessie," zašeptal jsem ohromeně. Celé ty roky, kdy jsem jí neviděl, jsem měl za to, že je v bezpečí, daleko ode mě, a že ji nemůžu nijak ohrozit, teď jsem viděl, jak moc jsem se mýlil.

  "Gideone!" vykřikla Tessie, vytrhla se muži, který ji držel, rozeběhla se ke mě a skočila mi kolem krku.

  Sevřel jsem jí v obětí a zatoužil po tom, abych jí už nikdy nemusel pusti, ale opak byl pravdou, musel jsem ji pustit hned, jak stanula v jeho náruči. Muž, který ji předtím přivedl, jí odtáhl kousek stranou a přiložil jí ke krku svou dýku.