Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 22. - Osvobození

Gideon

  To jak Susan zlikvidovala zábranu ve své mysli, ochromilo Stína natolik, že se zbortily zábrany i v myslích nás ostatních, ale jen Mortem se z toho šoku dokázal dostat dost rychle, aby nás zvládl všechny ochránit.

  Celý sál i všechno v něm bylo najednou pokryto bílou vrstvou ledu. Ochromený Stín se změnil v ledovou sochu a rozpadl se na kusy. 

  Colin se hned jak mohl vrhl k Susan, která teď nehybně ležela vedle Alexe.

  "Jak je na tom?" zeptal jsem se se zatajeným dechem.

  "Žije, nejspíš vyčerpala úplně všechnu svou energii," odpověděl Colin, v jeho hlase byla slyšet úleva.

  "Fajn, vezměte ji a zmizte odsud, sejdeme se na nádvoří," nařídil jsem celé skupince a už se otáčel k odchodu, když mě zastavil Colinův hlas: "A co Alex?" 

  "Tomu už nepomůžeš, tak prostě běžte," řekl jsem a rozeběhl se do chodby, sice jsem cestou musel rozmrazit dveře, ale pak už byla cesta volná.

  "Co bude s tebou?" zavolala za mnou ještě Katie, ale na odpověď už jsem neměl čas. 

  Když jsem se dostal k první křižovatce chodeb, narazil jsem na malou skupinku dalších stopařů. Bez větších potíží jsem je nechal na zemi za sebou.

  Za pouhou chvilku jsem doběhl až na nádvoří. Bylo nečekaně prázdné.

  Přespintoval jsem jej až ke dveřím do zbrojnice, kde jsem se chvíli přehraboval zbraněmi různých typů, dokud jen v ruce nesevřel jílec svého meče. Připnul jsem si jej opaskem kolem pasu a ještě popadl jeden z luků a toulec se šípy, který jsem si přes hlavu hodil na záda.

  Proběhl jsem celý hrad, zkontroloval jsem všechny místnosti v marné snaze najít Tessie.

  Cestou jsem složil dalších dvanáct stopařů. Draci, které k sobě někteří z nich připoutali, se je ani nesnažili chránit, byli mi vděční za to, že jsem jim dal volnost.

  Jako poslední možnost zbývalo sklepení. 

 Našel jsem ji až v poslední z cel. Seděla na zemi schoulená do klubíčka a třásla se zimou, není divu, to jediné co měla na sobě, byly džíny a tričko s krátkým rukávem.

  V obličeji se jí objevil šťastný výraz, okamžitě se vyhrabala na nohy a skočila mi kolem krku.

  "Věděla jsem že, to dokážeš," zašeptala mi do ucha a stiskla mě ještě pevněji.

  "Nejsem tu díky sobě," přiznal jsem, když se ode mě odtáhla, "Vysvětlím ti to později," dodal jsem, když jsem uviděl její zmatený výraz.

  "Není ti nic?" zeptal jsem se po chvíli, kdy jsme na sebe jen koukali.

  "Až na pár škrábanců a modřin ne."

  "Super. Tak jo, teď musíme vypadnout," řekl jsem a podal jí svou bundu, pak jsem si propletl prsty s těmi jejími a rozeběhl se chodbou směrem na nádvoří. Chvílemi měla co dělat, aby mi stačila.

  "Jak jsi předtím udělala to s mými zády?" zeptal jsem se, když jsme vybíhali schody ze sklepení.

  "Když jsem odjížděla do Liendorfu, dal jsi mi řetízek s přívěskem holoubka. Asi až po dvou letech jsem zjistila, že je upravený tak, aby se do něj dala ukládat energie. A k té energii, kterou jsem si do něj uložila, se Stín nedostal, takže jsem si jí pak prostě vzala."

  Zastavil jsem se uprostřed schodiště a otočil se na Tessie, která zůstala jen několik schodů pode mnou.

  "Ty ho pořád máš?" zeptal jsem se nevěřícně.

  "Samozřejmě, od chvíle, kdy jsi mi ho připnul kolem krku, jsem to nesundala," odpověděla mi a rty se jí zvedli do zářivého úsměvu.

  Položil jsem jí ruku na tvář a úsměv jí oplatil. 

  "Musíme jít," připomněla mi Tessie, já zatřásl hlavou, abych odehnal v tuto chvíli nežádoucí myšlenky a vydal se po schodech dál.

  Tessie už mě dál nedržela za ruku, jen co nejrychleji cupitala za mnou.

  Zbýval nám jen kousíček ke dveřím na nádvoří, když se přímo před námi vynořil Dixon.

  Delší tmavé vlasy mu trčely do všech stran a na tváři měl arogantní výraz, ale jeho oči plály hněvem.

  Okamžitě jsem z toulce vytáhl šíp, založil jej k tětivě a namířil na Dixona.

  "Vím, že na vás tví přátelé čekají na nádvoří Gideone, ale pokud se za nimi chceš dostat, musíš přejít přese mě," řekl odhodlaně a v ořích se mu zablesklo.

  "Proti mě nemáš šanci a moc dobře to víš," připomněl jsem mu a přešlápl si z nohy na nohu.

  "Musel bych se propadnout do země, kdybych se tě alespoň nepokusil zastavit."

  Vypálil jsem připravený šíp, ale Dixon byl dost rychlí na to, aby se mu vyhnul, takže se zabodl do masivních dřevěných dveří za jeho zády.

  Postrčil jsem Tessie víc za sebe a vypálil proti, stopařovi ohnivou kouli, ale on ji hravě zvládl odklonit a vrátil mi úder několika blesky, ovšem bez úspěchu.

  Nějakou dobu jsme po sobě vrhali kouzla, díky tomu, že jsem si šetřil energii jsme byli velice vyrovnanými soupeři, ale pak už mi začala docházet trpělivost, a tak jsem místo dalšího kouzla vypálil šíp. Dixon něco takového absolutně nečekal, takže se mu zabodl do levého kolena a on se s výkřikem sesunul na kamennou podlahu.

  "Ty nebojuješ fér," zavrčel na mě skrz zaťaté zuby.

  "Kdybych nebojoval fér, už dávno by z tebe byla hromádka popela. Nezabil jsem tě jen pro to, že mi až moc připomínáš mě samotného, když jsem ještě byl zaslepený Jordanovou mocí, ale něco to prozradím, je to jen domeček z karet, takže ti dám jednu malou radu: Dej od toho šílenství ruce pryč dokud máš čas," potlačil jsem chuť si do něj ještě kopnout a místo toho jsem vzal Tessie za ruku a i s ní odešel dveřmi na nádvoří.

  Mortem, Tina, Phil, Nick, Katie a Colin se Susan v náruči tu už čekali.

  "Jak jí je?" zeptal jsem se Colina, který byl v obličeji bílí jako stěna.

  "Zatím se drží," odpověděl mi roztřeseným hlasem. Uměl jsem si živě představil taký o Susan musel mít strach, ta holka ze sebe na jeden zátah vydala úplně všechno, má štěstí, že ještě žije. 

  "Myslím, že tohle je tvoje," řekla Katie a podala mi zablácený kus černé látky. Okamžitě jsem věděl, co to je, moje kápě.

  "Díky."

  "Kdo je to?" ozvala se Tina a kývla hlavou směrem k Tessie, která nejistě přešlapovala po mém boku.

  "To vám vysvětlím později, teď musíme vypadnout dřív než se tu objeví někdo, kdo by nám v tom mohl chtít zabránit."

  Tina přikývla a já obrátil svou pozornost zpět na Colina: "Můžeme?" 

  "Jo."

  S Mortemovou pomocí jsem nás všechny přenesl do Paulo Marines, a to přímo před vilu. Prozatím bychom měli být všichni v bezpečí. 

  Teď už musíme jen počkat, až se Susan dá dohromady.

.....    

Ahojda :D

Opět jsem tu velice brzy. To víte prázdniny, spousta volného času.

Taky dnes máte tak dobrou náladu jako já?

Jak se vál líbila dnešní kapitola?

Dnes nemám moc věcí, které bych vám nutně potřebovala nebo chtěla zdělit. Takže řeknu jen, že bych vám chtěla moc poděkovat za to, že jste tuto mou slátaninu dočetli až sem, a také za všechny hlasy a komentáře, které jste u příběhu zanechali.

Hlasujte, komentujte, užívejte prázdniny plnými doušky a mějte se krásně.

Vaše Kája :)