Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 11. - Cesta do Paulo Marines

Gideon

  Na hřbetě svého věrného koně jsem klusal po horské cestě, štěrk a písek mu křupal pod kopyty a zvuky jeho kroků se odráželi od nedalekých skalních stěn.

  Smrkový les, který jsem měl po pravé ruce byl zahalený v bílé mlze, která způsobila, že bylo vidět jen několik málo metrů před sebe, takže vypadal ještě zlověstněji než kdy jindy.

  Ze šedého nebe se líně snášeli sněhové vločky, dopadali na mou kápi, kterou jsem měl přehozenou přes hlavu, a studili mě na odhalených rukou, ve kterých jsem svíral otěže.

  Můj malý drak mi kroužil nad hlavou a svým ostrým zrakem hlídal cestu před námi.

  Těžký meč se mi u boku do rytmu koňských kroků.

  Už jsme jeli několik hodin, pokud udržíme toto tempo, měli by jsme se za dva dny touto dobou dostat na okraj Mlžných hor, odkud je vidět pobřeží Leronského oceánu a poklidné městečko Paulo Marines.

  Brzy se začalo stmívat a hory se zahalili do pláště tmy, zimní měsíc schovaný za šedým závojem ozářil mraky svou bledou září. Utábořil jsem se v jednom skalním výklenku a s malou pomocí svého dračího společníka se mi i podařilo rozdělat oheň.

  Takto jsem byl spokojený, když jsem byl sám mohl celé hodiny zůstat ponořený do svých myšlenek a přemýšlet sám o sobě a o svém životě.

  Už uplynulo spoustu let ode dne, kdy jsem opustil svůj domov a vstoupil do služeb Jordana Ashra čaroděje posedlého touhou po odstranění všech výjimečných. Nejdříve jsem dělal přesně to co se po něm chtělo a co ode mě všichni čekali, byl jsem mladý a naivní, teď jsem to moc dobře věděl, ale časem jsem prozřel. Už několikrát jsem se pokusil překazit Jordanovi plány, ale nikdy se mi to nepodařilo.

  Teď když je přivedení výjimečného právě mým úkolem, mám tu nejlepší příležitost, jakou jsem kdy mohl mít.

  Na chvíli jsem opustil moře svých myšlenek a rozhlédl se po tábořišti. Mortem, tak se jmenoval můj drak, ležel v prašné hlíně jen kousek od ohniště, v těsné blízkosti plamenů si prohříval křídla unavená od celodenního letu a pozoroval mě svýma ohnivýma zlato oranžovýma očima a kůň Spiritus se opodál pásl na zbytcích tuhé lesní právy.

  Z lesa se ozvalo zahoukání sovy a plameny v ohništi se zavlnili ve větru. Lesy Mlžných hor byly vždy děsivé místo, já se nikdy nebál, byl jsem vychovaný tak, abych se nebál ničeho, ani pohled na draka velikosti středně velkého rodinného domu mi nenaháněl strach.

  Když už mě omrzelo civění do plamenů, zachumlal jsem se do deky a zavřel oči.

  Nemusel hlídat, nebál jsem se, že by mě mohla napadnout nějaká zvířata, věděl jsem, že Mortem, ačkoli na to se svou velikostí kočky nevypadal, mě dokáže chránit před čímkoli co by se tu mohlo objevit.

  A co se týkalo nechtěné návštěvy nějakého člověka? Toho jsem se už vůbec nebál, protože po těchto cestách nikdy nikdo nechodil, dokonce ani lidé co společně se mnou žili na Dark Castlu, protože většina z nich byli stopaři a z hradu se vždy přenesli s pomocí svého draka, ale Gideon si vždy šetřil energii svého draka na chvíle, kdy ji budou doopravdy potřebovat a raději cestoval po svých nebo na koni.

  Zaposlouchal jsem se do praskání ohně a tlumených zvuků lesa a nechal se jimi ukolébat ke klidnému spánku.

...

  Ráno jsem se probudil velice časně, ale skvěle odpočatý. Byla ještě tma, ale na východě už začala obloha postupně světlat.

  Po rychlé snídani jsem osedlal koně a vydal se na cestu.

  Brzy se úplně rozednilo, ale les stále zůstával pod bílým závojem mlhy, stejně jako vrcholky okolních hor.

  Den ubíhal rychle, Spiritus si to po cestě vykračoval svižným tempem a Mortem mi kroužil nad hlavou.

  Během noci napadlo hned několik desítek centimetrů sněhu, takže vše kolem bylo přikryto bílými závějemi.

  Jediné co rušilo mou vyrovnanost byl vítr, který mi foukal do obličeje a hnal rozvířený sníh do očí.

  Jak jsme po serpentýnách sestupovali stále níž, sněhu ubývalo. Nakonec jsme z horkých hřebenů sestoupili do zalesněného kaňonu, který se táhl středem téměř celých Mlžných hor, v jeho středu se ladně vlnila jako černo modrý had řeka Lindsey. 

  Po kraji tohoto kaňonu dojedeme až k úpatí hor.

  Druhý den, když se slunce začalo sklánět k hodinám pozdního odpoledne, jsme se na tomto místě opravdu octli. Přesně tak jak jsem předpokládal, odtud bylo dobře vidět Paulo Marines za nímž se mihotavě třpytila hladina Leronského oceánu. Teď už jen stačí najít Susan a počkat až dorazí ti budižničemové co mi mají pomáhat, hlavně aby ji nenašli dříve než já.

.....

Čauky lidi!!!

Tak jak to jde?

Jak jsem slíbila, další kapitola je velice brzy. Je sice kratší, ale odhalili jsme část z Gideonovi tajemné minulosti, zatím to není moc důležité, ale až se jeho život ještě více proplete s životy naší sedmičky, pochopíte proč kapitoly z Gideonova pohledu vznikli.

Další kapitolu už mám také napsanou a pokusím se jí publikovat co nejdříve.

Nějak už nevím co bych měla říct, takže řeknu jen ...

Hlasujte, komentujte a mějte se krásně.

Vaše Kája :)