Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 7. - Les Stínů a Světel

Susan

Čas do konce dalšího týdne uběhl jako voda. S Colinovou pomocí se mi od rodičů podařilo přistěhovat zbytek mých věcí a nacpat je do mého pokoje. Jeden den jsem se také domluvila s ostatními a pozvala své rodiče do vily, aby poznali mé přátele. Mamka si se všemi perfektně rozuměla, ale táta zamračeně propaloval kluka pohledem vždy, když jsem si s nimi povídala.

V sobotu jsme všichni vstávali pozdě. Když jsem přišla dolů já, už tam pobíhala Katie a něco hledala, Nick s Philem seděli ještě celý rozespalí na sedačce, pili kávu a dívali se na televizi. Pozdravila jsem oba napůl spící kluky a trochu hyperaktivní Katie a vydala se rovnou do kuchyně, kde jsem si nasypala misku kukuřičných lupínků a zalila je mlékem.

Chvíli po mě přišel dolů i Alex, který vypadal, jako by zrovna proběhl křovím a Colin, který a tom nebyl o moc lépe a nakonec i zcela svěží Tina, která se stejně jen mihla obývákem a pak zmizela v hale, protože si šla stejně jako každý den zaběhat. V celém domě panuje příjemná uvolněná atmosféra.

Po snídani většina z nás ještě podřimuje u televize s hrnečky s horkým čajem nebo kávou v rukou, ale když se vrátí Tina jdeme se všichni převléknout, abychom mohli společně začít dělat oběd.

"Na večer půjdeme na výlet." řekl mi Colin, který si mě odchytl, když jsem si to odpoledne namířila na zahradu, abych se mohla vyhřívat na sluníčku.

"Na jaký výlet?" ptám se ho zaskočená jeho náhlím oznámením dnešního plánu.

"To bude překvapení, ale obleč si něco pohodlného." věnuje mi tajemný úsměv a začíná pobíhat po trávníků se šťastným Lincolnem v patách.

Na moment zvednu oči v sloup a pousměji se nad jeho občasnou dětinskostí, ale vím, že na Nicka s Philem nikdo nemá.

Lehám si na lehátko a zavírám oči, abych si mohla nechat obličej prohřát jemným podzimním sluncem. Zbožňuji místo, na kterém žiji. Jižní okraj města ohraničuje moře a i přes to, že od pobřeží jsou vidět hory, které se nacházejí na sever jen kousek za městem a jejichž skalnaté vrcholky jsou i uprostřed léta zasypané sněhem, tady dole, pokud vím, nikdy sníh nepadal.

Cítím jak si lehounký vánek pohrává s mými vlasy a jak mě hřejivé sluneční paprsky šimrají na tvářích. Zaposlouchala jsem se do veselého štěbetání ptáků ve větvích nedalekých stromů a nechala se jím ukolébat ke klidnému bezesnému spánku.

...

Probudila mě něčí ruka v mých vlasech.

"Susan vstávej, zanedlouho bude tma musíme vyrazit." šeptá Colin. Pomalu otvírám oči a setkávám se s jeho vřelým pohledem.

"Kolik je hodin?" ptám se rozespale.

"Půl sedmé."

"Dobře jen se převléknu a můžeme vyrazit." říkám a zvedám se z lehátka.

Zrovna začalo zapadat slunce, takže je celá zahrada zaplavená jemným oranžovým světlem.

V obýváku je jen Katie, která se dívá na televizi, ostatní jsou buď venku nebo zalezlí u sebe.

Vybíhám točité schodiště až na horu kde mizím za dveřmi svého pokoje. Chvíli koukám do otevřené skříně, ale nakonec si oblékám šedé rifle a bílé tričku s kapsičkou, na které je vyšitý malý vyjící vlk, pře hlavu si přetahuji světle modrou mikinu a blonďaté vlasy si splétám do dvou copů. Když přicházím do haly, Colin už tam čeká.