Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 23. - Budoucnost je ve hvězdách

Susan

  Když jsem se probrala, chvíli jsem neviděla nic jiného, než jasné bílé světlo. V hlavě mi tepalo tak, že jsem měla pocit, jako by mi do ní někdo kopal. 

  Jsem mrtvá, prolétlo mi hlavou, ale pak si mé oči přivykly a já zjistila, že se dívám směrem k oknu v mém pokoji ve vile. 

  Pomalu jsem přemístila svůj pohled k digitálnímu budíku na nočním stolku. Bylo čtvrt na tři odpoledne. 

  Přemýšlela jsem, jak dlouho jsem asi byla mimo, protože když jsme odcházeli, bylo asi deset hodin ráno.

  Najednou jsem si všimla osoby sedící na židli vedle mé postele. Byl to Colin. Hlavu měl položenou na matraci, vlasy spadlé do obličeje a z úst mu vycházelo tichounké pochrupování.

  Rozhodla jsem se nechat jej spát, takže jsem se pomalu vyškrábala z postele a ve volných kraťasech a tričku, které jsem měla na sobě, jsem se vydala na chodbu.

  Cesta po schodech dolů pro mě byla utrpením. S každým krokem jsem v hlavě ucítila bolestivé škubnutí a celý svět se se mnou houpal a točil dokola. 

  Když jsem konečně došla až dolů, ani jsem se nestačila rozkoukat a Katie už mě mačkala ve svém objetí.

  Rozhlédla jsem se po celém obýváku. Uviděla jsem Gideona jak sedí na opěradle křesla a povídá si s mladou ženou, která s knihou v klíně seděla v něm. Měla jasné modré oči a blond vlasy ozdobené jedním modrým pramínkem.

  Kromě těch dvou tu byli také mí rodiče, Mike, Tina, Phil a Nick, a samozřejmě Katie, která mě zrovna postrkovala směrem k volnému křeslu. Ale jedna tvář mi tu chyběla. Alex. 

  Náhle se mi živě vrátilo, vše co se stalo, bylo to jako rána do břicha.

  Do očí se mi začali drát slzy, ale zařekla jsem se, že nebudu brečet, ne dokud nebudu sama. 

  "Jak se cítíš?" probral mě Gideonův vřelý hlas. Zamrkala jsem a uviděla ho, jak se přede mnou sklání tak, aby mi viděl do obličeje.

  "Bolí mě hlava, ale jinak dobrý," odpověděla jsem a sama se podivuji nad tím jak ochraptěle zní můj hlas.

  "Necítíš se unavená? Malátná?"

  "Trochu," přikývla jsem a rukou si protřela oči.

  Věnoval mi konejšivý úsměv a ze stolku mi podal sklenici s vodou.

  "Jak dlouho jsem byla mimo?" zeptala jsem se, přitáhla si nohy k tělu a objala je rukama.

  "Čtyři dny," odpověděl mi Gideon a vrátil se zpět na své místo.

  Vystřídala ho mamka, říkala mi něco o tom, jaký o mě měla strach, a že mi zakazuje takhle je znovu děsit, ale já nevnímala absolutně nic z toho, co mi říkala. Z transu mě probrala až Katieina otázka: "Kde je Colin?"

  "Spí."

 "Ani se mu nedivím, od té doby, co jsme se vrátili, pořádně nespal," poznamenala Tina sedící na okně. I tento pohled ve mě vyvolal bolestivé vzpomínky, protože právě tam vždy sedával Alex.

  Bylo mi jasné, že je mrtví, ale neodvažovala jsem se na to nikoho zeptat, abych se přesvědčila.

  "Musím jít na chvíli na vzduch," řekla jsem roztřeseným hlasem, vymanila své ruce z mámina sevření a vyběhla otevřenými zahradními dveřmi ven.

  Sesunula jsem se na trávník a po tvářích se mi začali koulet slzy.

  Najednou se u mě objevil Lincoln. Dokonale vycítil moje rozpoložení, takže místo, aby na mě začal zběsile skákat, lehl si vedle mě a položil mi hlavu do klína.