Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 8. - Proroctví

Susan

Společně, ruku v ruce jsme došli na kraj lesa, kde stala malá vesnička, kterou navštěvovali všichni co přišli do lesa stínů a světel.

Vesnička vypadala jako vystřižená že středověku, ale vše bylo čistě a upravené, takže ji její středověký vzhled dodával určité kouzlo. Ulice dlážděné velkými hladkým kameny lemovaly kamenné domy s červenými šindelovými střechami, parapety všech oken s dřevěnými okenicemi baby zdobené barevnými květinami.

Život tu běžel i v noci, v oknech mnoha domů se svítilo a na náměstí stály stránky, u kterých prodavači živě debatovali s turisty, kteří si přišly koupit nějaké suvenýry.

Colin s propletenými prsty svíral mou ruku a vedl mě starověkými ulicemi. Na náměstí jsem se zastavovali u každého stánku a prohlíželi si různé výrobky místních lidí. Colin mi u jednoho ze stánků koupil přívěsek ve tvaru malinkého dráčka jehož tělo bylo ovinuto kolem hladce broušeného červeného kamínku, celý přívěsek byl zavěšen na černé kožené šňůrce. U jiného stánku si každý kupujeme velké lízátko a dál se procházíme po náměstí.

Nakonec jsme se usadili na okraji velké bohatě zdobené kašny v jejíž průzračné vodě plavali pestrobarevné rybky.

Zvědavě se rozhlížím po náměstí a prohlížím si lidi, kteří se ve skupinkách proplétají mezi stánky a povídají si mezi sebou. Pak mě najednou zaujal zvláštní stánek stojící na samotném okraji náměstí, byl to vlastně spíš stan než stánek, byl postavený z dlouhých dřevěných tyčí a tlusté purpurové látky se stříbrných lemem. Bez váhání jsem seskočila z kašny a vydala se rovnou směrem k němu.

"Kam jdeš?" zavolal na mě Colin a po chvíli jsem uslyšela jeho kroky za svými zády.

"Chci se podívat támhle do toho stánku." říkám a ukazuji směrem ke stanu. Vedle vchodu stála cedule s nápisem 'Nechte si vyložit svůj osud'.

"Jestli si chceš nechat předpovědět budoucnost, tak počkám tady, to co ti tam řeknou je jen tvoje věc." ozývá se za mými zády, když se zastavuji před vchodem do stanu.

Otáčím se na Colina a chytám jej za ruce, "Za chvíli se vrátím." říkám a krátce jej políbím.

Odhrnula jsem část purpurové plachty a vstoupila dovnitř. Na zemi byl položený karmínově červený koberec zdobený zlatými vzory, uprostřed prostoru stál nízký dřevěný stolek za nímž na polštářku seděla žena s dlouhými černými vlasy spletenými do desítek drobných copánků. Na hlavě měla pozlacenou čelenku, která zabraňovala tomu, aby jí vlasy padali do očí. Velké hnědé oči měla zvýrazněné černou oční linkou a rty měla namalované tmavě červenou rtěnkou. Na sobě měla volné černé tričko s potrhaným spodním okrajem a ošoupané děravé džíny.

"Vítej, mé jméno je Calisa. Jak ti mohu pomoci?" říká žena tajemným hlasem.

"Chtěla bych si nechat vyložit svůj osud." odpovídám s kapkou nervozity v hlase.

Calisa mi pokynul, abych se posadila na polštářek naproti ní, "Jak zní tvé jméno?" zeptala se.

"Susan." Mám z ní divný pocit, něco v jejích očích mi nahání hrůzu.

Calisa odsouvá svíčku stojící uprostřed stolu, která celý stan zaplňuje vůní lučních květů a ovoce, "Podej mi ruku." vyzvala mě a položila své ruce na stůl.

Když natáhnu svou ruku nad stolek, bere si ji do dlaní a zahledí se na ni svýma hnědýma očima.

"Máš velice spletitý osud dívko zrozená z ohně a ledu, odvíjí se od jednoho velice starého proroctví." říká Calisa tajemně přičemž se jí fascinovaně jiskří v očích.