Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 1. Podstata

Susan  

  Ježiši kriste, dneska je prvního září, první den školy. Alespoň, že je to poslední ročník, kdy budeme mít jen jeden předmět.

  Otvírám oči a  vypínám budík, který nepříjemně pípá na nočním stolku. Než vylézám z postele ještě chvíli koukám do stropu. Nakonec se přeci jen odhodlávám a odhazuji deku.

  Chvíli jen stojím v šatně a koukám do poliček s oblečením, ale nakonec vytahuji černou sukni a kostkovanou košili a odcházím do koupelny, kde trávím nejméně půl hodiny.

  Když už jsem skoro hotová, ozývá se zaklepání na dveře. Je to můj starší bratr Mike. Je mu devatenáct a má světlé vlasy a modré oči.

  "Pojď dál."  volám na něj.

  "Už patnáct minut čekám na chodbě až vylezeš, ale nějak už jsem neměl energii čekat dál." říká když vchází a rukou mi namáčí pečlivě upravený  culík. Jeho podstatou je voda, takže ani nemusel zapínat kohoutek.

  "Co děláš?! Vždyť mi to nestihne uschnout a za chvíli musím do školy." utrhuji se na něj.

  "Klid ségra, tak si ten svůj ohon vyfénuj ne ."

  "Tobě se to lehko řekne, odcházíš až za hodinu, ale já už musím jít."

  "Tak to nech být, ten culík ti uschne cestou."

  "To je možný, ale do té doby budu mít krabatý vlasy, ještě že si mě nenamočil celou."

  "Stačí říct." říká a se šibalským úsměvem ke mě natahuje ruku.

  "No to zkus." odpovídám ironicky a s poťouchlým úšklebkem vycházím z koupelny.

  Má pravdu, nechám si ty vlasy uschnout cestou, tu chvíli s příšerně zvlněným culíkem vydržím.

  Balím si do malé tašky přes rameno propisku a poznámkový blok a ještě přidávám hřeben, abych si mohla upravit vlasy, když bude potřeba.

  V malé chodbičce si obouvám lehké černé tenisky a vycházím ze dveří na ulici. Po velice známé cestě se vydávám směrem ke školní bráně.

  Na dvoře si mě okamžitě všímají mé dvě kamarádky Lili a Emili. Na tvářích se jim okamžitě objevují veselé úsměvy a rozbíhají se směrem ke mě.

  "Čau holky." volám nadšeně.

  Všechny najednou se objímáme a z úst nám vychází veselý smích.

  Po vítání se při hovoru o prázdninových zážitcích přesouváme na louku za školou, kde začíná i končí každý školí rok a mnoho studentů sem při teplém počasí chodí obědvat.

Teď tu stojí malé pódium a na něm stojan s mikrofonem.  Dole pod pódiem již postává mnoho studentů v malých i větších hloučcích, prváci s červenými náramky na zápěstí se nervózně rozhlížejí kolem.

  Louka se stále plní lidmi a po deseti minutách se nemáme téměř kam hnout.

  Na pódiu se objevuje ředitel Austin a poklepává na mikrofon prsty, aby upoutal naši pozornost.

"Milí studenti, chtěl bych vás přivítat v novém školním roce," začíná vesele mluvit, "doufám, že jste si užili prázdniny."

  Všichni začínají vesele vískat a někteří i poskakují na místě.

  "To jsem moc rád, ale mám na vás ještě jednu otázku, těšili jste se do školy?"

  Všichni najednou, včetně mě, Lili a Emili začínají co nejhlasitěji volat jednoduché "Nééé!!!"