Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 15. - Emiliiny výčitky

Susan

Společně s Colinem jsem opět seděla na vrcholku skály a dívala se na Mortema jak krouží nad okolím chaty a loví si něco na zub, a Gideona, který se ze svého koně snažil vybít alespoň nějakou energii tím, že s ním po rozlehlých stepích.

V okolí desítek a možná i stovek kilometrů bylo nekonečné ticho přerušované jen kvílením větru a občas řevem nebo máváním křídel některého z draků, kteří občas prolétávali kolem. Toto ticho mě po většinu času uklidňovalo, ale byly i chvíle, kdy jsem z něj byla spíše nervózní.

Už jsme tu pár dní a Gideon se stále snaží vymyslet, jak bychom mohli postupovat dál. Řekl nám, že těm mužům, které jsme viděli řekl, že nás bude stopovat a přivede nás hned, jak nás najde. Nikdo z nás si teď není jistý jestli si to stále myslí, nebo už jim došlo, že Gideon přešel na naší stranu.

"Pojďte sem." zavolal na nás Gideon, když se vrátil k chatě.

Colin mě chytl za ruku a společně jsme šli za ním.

"Měla by jsi o sobě dát vědět svým rodičům, jistě o tebe mají strach." oslovil mě Gideon, zatímco Spiritusovi, svému koni, sundaval sedlo.

"Nebude to nebezpečné?" ptám se ho a mimoděk stisknu Colinovu ruku pevněji.

"Samozřejmě, že bude. Řeknu vám přesně co máte dělat a ..."

"Počkat, ty nepůjdeš s námi? Co když se něco pokazí?" skočila jsem mu do řeči. Až teprve potom jsem si uvědomila jak můj hlas zněl hystericky, jako bych nebyla v bezpečí nikde jinde než tady. Ještě před chvílí bych dala cokoli za to, že bych mohla jít za svými rodiči, ale najednou se mi odsud nechce odejít.

"Akorát bych na vás přitáhl nežádoucí pozornost." odpověděl klidně, přemístil svůj pohled na vyčkávajícího Colina a pokračoval: "Nesmíte se přenést přímo před dům rodičů Susan, někdo by tam na vás mohl čekat, v tom případě byste byli nahraní, vypadejte nenápadně, s nikým se dlouho nevybavujte a kdyby se vyskytli nějaké komplikace, okamžitě se vraťte sem. Je to jasné?"

"Jasně." odpověděli jsme jednohlasně.

"Ale nebylo by jednoduší se přemístit se rovnou do domu mých rodičů?" ptám se, protože mi to přijde mnohem bezpečnější, rychlejší a jednoduší.

"Přemisťování v budovách je příliš riskantní."

Při vzpomínce na to, jak mi Colin v den kdy jsme se poznali, málem přivodil infarkt, když se ve vile přemístil přímo za má záda, jsem po něm prostě musela hodit úšklebek jasně říkající: ty jsi ale idiot.

Po nějakém čase další přípravy jsme se opravdu přenesli do Paulo Marines.

Colin nás vzal před školní bránu. Touto dobou už tu nikdo nebyl, i učitelé už šli domů, takže teď byla zamčená.

Náhle jsem si vzpomněla na profesorku Portmanovou, jistě o mě, jakožto zasvěcený člověk, měla strach, protože, když se projevili moje schopnosti, řekla, že nedovolí, aby se mi něco stalo, ale teď jsem zmizela. Ani po několika dnech jsem se nikomu neozvala a přitom bych i mohla, kdybych poslala vzkaz po Colinovi, který se může přenést do vily nebo k mým rodičům, ale neudělala jsem to.

Velice nenápadně jsme s Colinem procházeli ulicemi směrem k domu mých rodičů.

Hned jak jsem otevřela dveře se do chodby přihnala mamka a když mě viděla, rozplakala se.

"Zlatíčko, měla jsem o tebe takoví strach," zašeptala přes vzlyky a sevřela mě v objetí tak pevně, že jsem nemohla dýchat.

"Nic mi není," zasípala jsem přidušeně a objala i Mika, který se tu objevil hned po ní.