Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 20. - Ticho před bouří

Susan

  Během chvilky jsme byli celí bílí, jak se nám velké sněhové vločky zachytávali na oblečení a ve vlasech. 

  Dohodli jsme se, že nejdříve půjdeme za Ignisem a řekneme mu, co se stalo.

  Mortem už dál ani chvíli neváhal a přenesl nás do Rosenu, ani nedbal na to, že by se neměl přemisťovat v budovách, takže jsem se objevili přímo v Ignisově jeskyni.

  Z druhé strany jeskyně se okamžitě vynořila Ignisova ohromná hlava: Stalo se něco? Kde je Gideon?

  "Všechno se podělalo," zaúpěla jsem a zoufale se sesunula po stěně na zem.

  Ignis se na mě jen nechápavě díval a snažil se mou odpověď nějak rozumně přebrat.

  "Našel nás ten Stín a sebral Gideona. Mortem nás stihl dostat pryč akorát v čas," doplnila jsem svou odpověď a Ignis se zatvářil trochu znepokojeně.

  Měl jsem vás varovat dřív, prohlásil a sklonil svou hlavu k zemi.

  V tu chvíli jsem absolutně nevěděla, co mu mám odpovědět, nevyčítala jsem mu, že nás Stín našel, ani nic jiného, prostě jsem jen nenacházela ta správná slova.

  "Nemůžeš za to, našel by nás stejně," prohlásil Colin a věnoval drakovi povzbudivý pohled.

  Byla jsem ráda, že tam byl se mnou, on vždy věděl, co by měl říct a také byl vždy upřímný a to i přes to, že jeho slova mohla někdy bolet.

  Co teď budete dělat? zeptal se Ignis po chvíli hrobového ticha.

  "Vrátíme se do Paulo Marines pro svoje přátele a dojdeme si pro Gideona, musím ho tam odtud dostat za každou cenu."

  Nemyslím, že je to dobrý nápad, ale bránit vám v tom nebudu, už jste dost staří na to, aby jste se dokázali rozhodovat sami. Opravdu rád bych vám nějak pomohl, ale bohužel nemám jak, tak daleko na jihu nemám žádné známé.

 Mortem mi najednou seskočil z ramene a jeskyní se rozlehl hrůzostrašný skřek plný bolesti. Malý dráček se začal svíjet na podlaze, křečovitě zkroucený do nepřirozené polohy. 

  Chtěla jsem mu něco říct, ale když jsem se o to pokusila, zjistila jsem že se z mé mysli stáhl a všechny své myšlenky uzavřel ve své vlastní hlavě.

  Polekaně jsem si k němu klekla a pokoušela se jej nějak uklidnit, ale vždy když jsem se dotkla jeho drsné šupinaté kůže, ucukl a hodil po mě odmítavý pohled plný bolesti.

  Otočila jsem svůj zoufalý pohled na Ignise a doufala, že bude vědět, co má dělat, že mi nějak pomůže, ale zjistila jsem, že je stejně bezradný jako já.

  Když jsem svůj pohled přemístila zpět na Mortema, který se stále křečovitě svíjel na zemi a sténal, došlo mi, co se sním děje. Vzpomněla jsem si na to, co mi četl Colin z knihy o dracích v knihovně v Rosenu. On cítí Gideonovu bolest, to znamená, že Gideonovi teď klidně může jít o život a mi zatím nemáme jak mu pomoct.

  Nezbývalo nic jiného než čekat.

  Když se Mortem konečně uklidnil a zůstal vyčerpaně ležet na zemi, zvedla jsem jej do své náruče a opřela si jeho drobnou hlavu o rameno

  Ignis nám popřál mnoho štěstí a požádal nás, abychom byli opatrní a dali na sebe pozor, ale pak už nás Colin přenesl zpět do Paulo Marines.    

  Konečně jsme stáli na známé dlážděné ulici před naší vilou. Po několika dnech jsem se opět mohla nadechnout slaného mořského vzduchu a mé mysli se zmocnil zvláštní pocit bezpečí a to i přes to, co se v mém životě zrovna dělo.