Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 12. - Muži v černých kápích

Susan

  Colin na mě čekal před školní branou,  stejně jako vždy, když mu to časově vycházelo. Nebyl rád, když si mě tu nemohl vyzvednout a pak musela jít domů sama. Jednou pro mě dokonce poslal Nicka a řekl mi, že v mojí aktuální situaci mě nenechá chodit samotnou. Následovalo několik hodin dohadování, kdy jsem se mu pokoušela vysvětlit, že už mi nejsou tři, a že se o sebe dokážu postarat.

  Po tom co jsme se dozvěděli o proroctví, které odhaluje pravý smysl mého života, se změnil, začal být stále tak vážný a ostražitý, téměř vůbec se nesmál a chtěl mě za každou cenu chránit, i když jsem se ho snažila přesvědčit, že jeho ochranu nechci, protože se tak sám vystavuje nebezpečí.

  Ale teď se usmíval, nejspíš měl opravdu dobrou náladu, protože už je to několik týdnů co jsem ho naposledy viděla smát se.

  "Co se ksichtíš jako sluníčko?" zeptala jsem se ho hned jak jsem z němu došla.

  "Něco pro tebe mám a nemůžu se dočkat až uvidíš co." prohlásil a vytáhl z kapsy malý papírový sáček.

  Zvědavě jsem jej otevřela a nahlédla dovnitř, ale předmět, který se v sáčku ukrýval byl otočený tak, abych jej musela vyndat, pokud budu chtít zjistit co je zač. Když jsem onen předmět sevřela mezi prsty a prohlédla si jej, zalapala jsem po dechu. Byla to stříbrná spona do vlasů vytvarovaná do podoby letícího draka. Byla zhotovena s takovou přesností, že jsem z ní nemohla spustit oči. Bylo to mistrovské dílo, takto precizní práci jsem ještě nikdy neviděla.

  "Nechal jsem ti jí vyrobit u jednoho klenotníka v Kalertu, přišla dneska dopoledne. Říkal jsem si že, drak skvěla vystihuje tvou osobnost. Líbí se ti?"

  "Ano, je nádherná, ale musela být hrozně drahá."

  "O to kolik stála se nestarej, je to dárek." řekl, vzal mi sponu z rukou a připnul jí do mých vlasů.

  Společně jsem se ruku v ruce vydali domů a povídali si. 

  Když jsme vešli na předzahrádku, okamžitě mi bylo jasné, že je něco špatně. Všude bylo ticho a ani Lincoln nás nepřišel přivítat. 

  Sevřela jsem Colinovu ruku pevněji a přitáhla se blíže k jeho boku. 

  Colin vzal za kliku hlavních dveří, ale ani ji nemusel zmáčknout, protože dveře byli otevřené. 

  Obezřetně jsme vstoupili do haly, kde jsem jen odložila svoji tašku, boty a mikiny jsme si nechali na sobě. 

  Nejdříve jsme prohlédli celé přízemí a zahradu, nikdo tu nebyl. Pokračovali jsme do prvního patra, kde jsme nahlédli do každého z pokojů, všechny byly prázdné a bez známky toho, že by tu někdo něco hledal. V druhém patře jsme se rozdělili a každý z nás prohlížel pokoje na jedné straně chodby.

  Nakonec jsem se dostala až ke svému pokoji na konci. Na první pohled vypadal normálně. Dveře byly stále zavřené, stejně jako když jsem odcházela.

  Otevřela jsem dveře a opatrně vstoupila dovnitř. 

  U okna stál muž a díval se ven. Když zaslechl otvírání dveří a mě kroky, otočil se. Přes ramena mu až k zemi splýval dlouhý černý plášť a přes hlavu měl přehozenou kápi, kvůli které mu nebylo pořádně vidět do obličeje. V ruce svíral stříbrnou dýku a u pasu se mu houpal meč.

  Začala jsem vyděšeně vřískat a vyběhla z pokoje ven.

  Colin se také vrátil na chodbu a zmateně se na mě díval.