Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 14. - Rosen

Susan

  Vysoké skalní věže z temně černého kamene se majestátně tyčily k obloze, nad hlavami nám létali draci všemožných velikostí a barev. Uprostřed obrovského náměstí se tyčila celkem děsivé socha draka stojícího na hladkém žulovém podstavci. Na ulicích ze zdobených železných košů šlehali modrobílé plameny a ozařovali je tlumeným světlem. 

  Někteří draci, kteří se procházeli po ulicích se na nás dívali s opovržením, ale jiní nás zdvořile zdravili kývnutím hlavy, ale další kolem nás chodili, jako bychom byli vzduch.

  Samotný Rosen na první pohled vypadal děsivě, ale i přes to ve mě vzbuzoval úžas nad svou velikostí. 

  Gideon nás vedl ulicemi, ale byl několik metrů před námi, protože já a Colin jsme užasle hleděli téměř na vše, co se kolem nás nacházelo. 

  Na Gideona se všichni procházející draci dívali s úctou a respektem, i přes to, že někteří byli klidně i desetkrát větší než on.

  Všimla jsem si, že v každé z kamenných věží je vždy několik otvorů, kterými čas od času vlétávali dovnitř nebo vylétávali ven obyvatelé jeskyní. 

  Zanedlouho jsme došli k otvoru ve stěně jedné z věží velikosti běžných lidských dveří, za nímž se nacházelo dlouhé točité schodiště. Gideon nás vedl až na jeho úplný konec, kde jsme vstoupili do jeskyně, dost prostorné i pro několika člennou dračí rodinu.

  Ještě než jsem se stačila pořádně rozkoukat, už ke mě běžela Katie a objela mě. Když jsem se rozhlédla, zjistila jsem, že je tu i Tina, Alex, Phil a Nick. 

  Pak k nám přišel obrovský temně červený drak s černýma očima a v mysli k nám promluvil: Jmenuji se Ignis. Gideon mi vše řekl a požádal mě, abych se postaral o vaše přátele a vše jim vysvětlil.

  Kromě Ignise tu byla ještě Venandi, temně zelená dračice se zářivě zelenýma očima, a dvě tmavě červená dráčata s hnědýma očima, Flamma a Ventum. Venandi byla o trochu menší než Ignis a dráčata byla velká asi jako větší poník.

  Později jsme se dozvěděli, že právě to to je Gideonova adoptivní rodina.

  "A co budeme dělat teď?" zeptala jsem se Gideona.

  "No, u vás doma už tě hledat nebudou, nejsou hloupí a je jim jasné, že se tam hned tak nevrátíš, ale Tina, Katie, Colin, Alex, Phil a Nick už se vrátit mohou a o tebe se postarám." odpověděl zcela klidně.

  "Tak počkat, já ji neopustím," vložil se najednou do našeho rozhovoru Colin. 

  "Dobře, můžeš zůstat s námi." přikývl Gideon. 

  Ačkoli jsem se na Colina nesouhlasně zamračila, byla jsem ráda, že to řekl, ještě jsem Gideonovi nevěřila natolik, abych s ním zůstala sama.

  Když jsme se na všem domluvili, Gideon přenesl naše přátele zpět do Paulo Marines a Venandi se rozhodla, že mě a Colina vezme do obrovské Rosenské knihovny.

  Abychom ušetřili čas, nechala nás vylézt na její hřbet a vylétla z jeskyně na vrcholku kamenné věže. 

  Nejdříve jsem se hrozně bála a křečovitě jsem svírala jeden z ostnů na Venandiině krku, ale nakonec jsem se uvolnila a nechala se zcela pohltit krásou výhledu na celý Rosen. Venandi s námi chvíli kroužila nad městem a nechala nás pořádně si užít pocit volnosti, který ten výhled a ledový vítr šlehající do našich tváří přinesl, ale nakonec přistála před obrovskou kamennou budovou, která byla jako jediná v Rosenu stavěná do šířky a ne do výšky.