Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 13. - Gideon

Susan

  Když jsem se probrala, ležela jsem v měkké posteli. Nejdřív mi to přišlo normální, a tak jsem se ještě víc zachumlala do deky, ve které jsem byla zabalená, ale pak mi došlo co se stalo. 

  Otevřela jsem oči a prudce se posadila. 

  Nacházela jsem se v malé místnůstce, vybavené postelí, malou kuchyňkou a jídelním stolem se čtyřmi židlemi. Colin spal na dece kousek od postele. V krbu praskal oheň a okny sem pronikalo jasné bílé světlo. 

  Stoupla jsem si, abych to tu mohla prozkoumat. 

  Nohy jsem měla trochu zesláblé, ale to mi zrovna teď bylo tak trochu jedno. 

  Přes jednu ze židlí byl přehozený černý plášť a na stole byla položená pochva s mečem. 

  Aniž bych přemýšlela co vlastně dělám jsem jej zvedla a vytáhla z pochvy. Na konci bohatě zdobeného jílce zářil velký pečlivě broušený rubín a na dokonale nabroušené čepel byla zdobená rytinou draka.

  Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vlétl malý černý drak s ohnivýma zlato-oranžovýma očima a přistál na krbové římse, hned za ním do domku vešel ten samý muž, kterého jsme viděli v lese.

  Rychle jsem vrátila meč na jeho místo a odstoupila od stolu. 

  "No podívejme, už jsi vzhůru. Jak se cítíš?" zeptal se hned jak mě uviděl na nohou. Jeho hlas byl hluboký a autoritativní, ale i přes to plný pochopení.

  "Kdo jste?" prám se aniž bych se nějak zabývala jeho otázkou.

  "Mé jméno je Gideon McMalen a tamhleto je můj dračí přítel Mortem." ukázal na dráčka na krbové římse.

  "A kde to jsme?" 

  "Na severu, na hranici Vederských severních stepí a Dračích skal." 

  "Proč?" 

  "Řeknu ti vše co budeš chtít slyšet Susan, ale nechtěla by ses nejdříve posadit?" řekl a pokynul mi rukou ke stolu, následně z něj zvedl svůj meč a opřel jej o stěnu u dveří.

  Pomalu jsem odsunula židli a posadila se, přičemž jsem z něj nespouštěla oči. On se posadil naproti mě, opřel se lokty o stůl a vyčkával až něco řeknu.

  Zkoumavě jsem si jej přeměřovala pohledem a snažila se odhadnout jeho záměry, ale on ve svých očích nedával vůbec nic znát.

  Teď když si jej můžu lépe prohlédnout, začínám si všímat jednotlivých detailů. Od levého obočí přes kořen nosu a podél spodní čelisti na pravé straně obličeje se mu táhla tenká světlá jizva, na levé ruce pak měl trojici rovnoběžných jizev, které se ztráceli pod rukávem bílé košile, který měl ohrnutý k loktu.

  "Proč tu jsme?" prám se po chvíli co jsme na sebe jen zírali. 

  "Chtěli jste se přece někde schovat nebo ne? Zaručuji ti, že tady vás nikdo hledat nebude."

  "Proč bych vám měla věřit? Na první pohled mi bylo jasné, že patříte k těm co nás chtěli zabít."

  "Prosím, pro tebe a tvé přátele jsem Gideon, takže žádné vykání. Oni vás nechtěli zabít, tedy alespoň tebe ne, mají za úkol přivést tě živou. Já sice vypadám jako jeden z nich, ale nejsem, je to jen krytí, abych tohle šílenství mohl ukončit zevnitř, ale k tomu potřebuji tvoji pomoc."  

  "Jak ti zrovna já můžu pomoct?"

  "Vážně se mě na to ptáš? Jsi dívka z proroctví, dívka zrozená z ohně a ledu, jsi k tomu předurčena."