Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 5. - Výjimeční

Susan

Na louce už sedím dvě hodiny. Jako malá jsem to tu milovala, ani nevím proč jsem sem s rodiči přestali chodit. To ticho a mír, který tu vládne, je velmi uklidňující.

"Ahoj." ozývá se najednou za mými zády. Polekaně se otáčím na nově příchozího tak prudce, že se mé dlouhé blonďaté vlasy rozlétnou do všech stran. Zvedám se ze země, abych měla větší šanci na případný útěk nebo obranu. Na pěšině na kraji malého lesíka, který odděluje město od téhle nádhery, stojí kluk přibližně v Mikově věku, má tmavě hnědé vlasy a zlatohnědé oči a na tváři laskavý úsměv.

"Kdo jsi?" ptám se místo pozdravu.

"Alex. A ty?" ptá se a široký úsměv mu z obličeje nemizí.

"Susan." říkám a přeměřuji si ho nedůvěřivým pohledem.

"Susan? Ta Susan?"

"Cože." vypadává ze mě zmateně.

"Jsi Susan Greenová?"

"Ano."

"Už tě nějakou dobu hledám, ale nenapadlo mě, že bych tě najít zrovna tady."

Znovu si ho prohlížím od hlavy až k patě a hledám něco co by mi mohlo napovědět co je tenhle Alex vlastně zač, na sobě má tmavě modré rifle a bílé tričko s krátkými rukávy, vypadá jako úplně normální člověk, na kterého můžete kdykoli narazit na ulici.

"Jsem tak trochu jako ty, vyjímečný."

"Nikdo není jako já." odsekávám odtažitým hlasem.

"Nejsi jediná schisma na světě."

Najednou se mi vše spojilo, on má také rozdvojenou podstatu.

"Proč si mě hledal?" ptám se a nespouštím z něj pohled.

"Chceme aby ses přidala k nám."

"K vám? Je vás víc?"

"Celkem je nás šest a každý z nás je něčím vyjímečný, stejně jako ty a byla by si pro naší skupinu cenným přírůstkem."

"Tak cenným přírůstkem jo?"

"Ano, naše skupina by ti mohla pomoci vyrovnat se sama se sebou a rozvíjet tvé schopnosti."

"Já už jsem se sama se sebou dávno vyrovnala, na rozdíl od mého okolí."

"Vím, že mi nevěříš, tvoje mentorka ti neustále opakuje, abys nevěřila nikomu, ale mě věřit můžeš. Potřebuješ kolem sebe mít lidi co chápou čím si procházíš."

"Mám svého bratra." říkám a nakrčím na něj obočí.

"Ten tě nikdy nepochopí tak jako já nebo někdo z mojí skupiny."

Nejspíš má pravdu, Mike možná něco z mého života pochopil, ale nikdy mi neporozumí úplně.

Alex si nejspíš všiml mého zamyšleného výrazu, protože mě znovu oslovuje: "Půjdeš tedy se mnou?"

"Fajn." říkám a začínám si do tašky skládat všechny věci, které jsem si vyndala.

Vede mě pěšinkou zpět na kraj města a jednou uličkou mezi krajní domy. Nejdřív se snažím držet si od něj odstup, abych ho neztratila, ale abych měla dostatek prostoru na jakékoli jednání, ale nakonec ho dobíhám musím z něj vytáhnout nějaké informace.

"Co ti jsi vlastně zač? Co máš za schopnosti?" ptám se ho.

"Oheň."

"A... Říkal si, že jsi také schisma."