Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 10. - Objev

Susan

  Já a Colin jsme seděli na louce za městem a povídali si. Teď jsem sem chodili celkem často, protože Alex zaleze do svého pokoje vždy když se objevíme tam, kde jsou i všichni ostatní.

  "Dělám si starosti o Alex, kvůli nám se straní i ostatních, nemůže být pořád jen sám," říkám a zamyšleně hledím do dálky.

  "Nemusíš ono ho to přejde," odpovídá Colin aniž by nad svou odpovědí nějak dlouze přemýšlel.

  "Jo, to jsi říkal i minulý týden a nestalo se."

  "Musíš mu dát čas."

  "Hmmm." zabručela jsem neslyšně a dál se dívala na údolí pod sebou.

  "Měli bychom se vrátit." říká Colin po nějaké době, kdy jen tiše sedíme vedle sebe.

  "Proč?"

  "Cože?"

  "Proč se vracet? Stejně se mnou ostatní nejsou v bezpečí. Jednou mě tu někdo začne hledat a já je nechci ohrozit."

  "A mě jsi ochotná ohrozit?"

  "Samozřejmě, že nechci, ale bez tebe bych to nezvládla a kdyby se po nás prostě slehla zem, byli bychom v bezpečí."

  "A kam bys jako chtěla jít?"

  "Já nevím, někam do hor, kde by nás nikdo nehledal."

  "Ale co naše rodiny, přece je nemůžeme jen tak opustit, moji rodiče sice žijí v Kalertu, ale kdybych prostě zmizel a ani neřekl proč, zlomilo by jim to srdce a myslím, že tvoji rodiče by na tom nebyli jinak."

  "Coline, ale se mnou nejsou v bezpečí, tebe bych ochránit zvládla, ale je můžu chránit jen tak, že od nich budu co nejdál."

  "Já chránit nepotřebuju Susan a mýlíš se v tom, že svou rodinu můžeš chránit jen tak, že je opustíš, ale to není pravda, chránit je můžeš jen tak, že tu budeš s nimi, ty to dokážeš, silná jsi na to dost, ale tím, že jim zmizíš se života to nezvládneš."

  Chvíli přemýšlím o Colinových slovech, ale nakonec jsem pomalu přikývla, on se jen usmál naklonil se ke mě blíž a povzbudivě mě objal.

  Colin mi pomáhá na nohy a oba se vydáváme zpět do vily. Pomalu, ruku v ruce kráčíme prázdnými ulicemi, jen občas kolem nás někdo prošel.

  Po zemi ozářené ohnivě oranžovými paprsky zapadajícího slunce se táhnou dlouhé večerní stíny.

  I přes to jak jsme svou pomalou chůzí oddalovali svůj návrat domů, za několik minut už jsme stáli před brankou vedoucí na naši předzahrádku. Jako vždy nás jako první přivítal Lincoln.

  Vstupujeme do haly, kde necháváme své boty a mikiny. Jakmile vcházíme do obýváku udeří nás do nosu nepříjemný zápach spáleniny. Všude byla otevřená okna a z kuchyně se valil kouř.

  Rychle jsme se rozeběhli do kuchyně, abychom se podívali, co se děje. V kuchyni houkal požární hlásič a kouř, který jsme před tím viděli se valil z trouby, Tina z ní zrovna vytahoval pekáček s kuřetem spáleným na uhel.

  "Co se stalo?" zeptal se Colin překvapeně.

  "Zapomněla jsem, že mám v troubě kuře a šla jsem si dát vanu, když jsem se pak vrátila z trouby se kouřilo a kuře bylo na uhel," odpovídá Tina zatímco se snaží odlepit černou spáleninu od pekáčku.

  "Kde jsou ostatní?" ptám se zvědavě už od chvíle kdy jsme přišli se mi totiž dům zdál nezvykle prázdný.

  "Jsou zalezlí u sebe, že se něco stalo se dozví až když se k nim dostane ten smrad." usmála se a dál uklízela nepořádek. I přes to, že jsme zrovna přišli o výbornou teplou večeři, jí stále zůstával dobrá nálada. Přesně tohle jsem na ní obdivovala, jen málo co jí dokázalo rozhodit tak, že jí ze rtů zmizel ten její zářivý úsměv.