Rozkol //Dědictví výjimečných - Kniha první// > (probíhá korekce)

Kapitola 4. - Samota

Susan

Profesorka Portmanová dnes zařadila poslední zbývající studenty, takže od zítra budu chodit do školy normálně dopoledne.

Už nějakou dobu chodím po škole na louku za městem, kde na nízkém kopečku roste vysoká jabloň, tady sedím celý zbytek dne a domů se vracím až po západu slunce. Rodičům to nijak zvlášť nevadí, mám spíš pocit, že jsou rádi, když nejsem doma. Přátele jsem měla vždycky, ale teď jsem úplně sama, ve škole se mi všichni obloukem vyhýbají, doma ze mě mají strach.

Na louku si s sebou vždy beru knihu s kouzly, kterou jsem si na začátku září koupila v knihkupectví. Profesorka Portmanová je ráda, že trénuji i ve volném čase.

Zatím to vypadá, že se o mě ještě nedozvěděl nikdo, pro koho bych mohla představovat potencionální hrozbu, ale já vím, že to dříve nebo později přijde, jednou přijde den, kdy mi půjde o život.

Teď zrovna sedím opřená o strom, chroupu červené jablko a pozoruji jak slunce zapadá za vrcholky hor, dole na kraji lesa z údolí řeky Lindsey se pase stádo divokých koní. Okolí našeho města je jedno z mála míst, kde se tato krásná zvířata ještě vyskytují volně.

Rychle se začíná stmívat a na nebi se objevují první hvězdy. Když se zvedám, abych se vrátila domů je už černočerná tma a na tmavé obloze září měsíc.

Když za sebou zavírám vchodové dveře našeho domu, ve vzduchu se objevuje nepříjemné napětí, jako pokaždé, když jsem nablízku své rodině. Dá se tomu vůbec říkat rodina?

Bez pozdravu odcházím rovnou do svého pokoje, kde si beru věci a směřuji své kroky do koupelny, abych si mohla dát sprchu. V pyžamu si pak sedám na postel a před sebe pokládám knihu s kouzly.

Zrovna formuji z plamínků malého ptáčka, když se ozývá zaklepání na dveře. Ten zvuk mě vtrhl ze soustředění a vše, co jsem měla hotové se rozplynulo. Dveře se otvírají a dovnitř vstupuje Mike.

"Co chceš?" ptám se a on si sedá naproti mě.

"Chtěl jsem se ti omluvit za to, jak jsem se choval v poslední době."

"Na to, jak si se choval si měl myslet dřív." říkám chladným tónem. Myslím, že ho můj aktuální přístup trochu zaskočil, ale jsem si jistá, že kdyby se mi přišel omluvit již na začátku, má reakce by byla úplně jiná.

"Myslím, že úplně nechápeš jaké to pro mě je. Moje vlastní rodina se ke mě chová jako k cizímu člověku, jako k člověku, který by vás měl záměrně ohrožovat a ty teď za mnou přijdeš, omluvíš se a myslíš si, že začnu dělat jako by se nic nestalo. To mě asi moc neznáš."

Vstává z postele a rozhazuje rukama neurčitě do stran, "Tak v tom případě se ti omlouvám za to, že jsem se ti přišel omluvit. Přiznávám měl jsem z tebe strach, ale už ho nemá a chtěl jsem se tě zeptat jestli nepotřebuješ s něčím pomoct, ale to jsem ještě nevěděl, že zareaguješ takhle."

"A ty se mi divíš? To si mě před chvílí neposlouchal? Chovali jste se ke mě jako k cizímu člověku, ne jen, že mě zavrhl svět kolem, ale i vlastní rodina." křičím na něj a on začíná vypadat, že si to konečně uvědomil.

"Máš pravdu, choval jsem se jako pitomec vím to a vím i, že nemůžeš dělat jako by se nic nestalo, ale budu rád, když mě necháš, abych ti s něčím pomohl, pokud budeš potřebovat."

Věnuji mu upřímný úsměv, "Nepotřebuji, ale díky." říkám už klidným hlasem.

"Můžu ti dělat společnost?" ptá se po chvíli, kdy jen postává uprostřed pokoje.

"Jestli chceš." říkám, když už se opět věnuji knížce a začínám znovu formovat ohnivého ptáčka.

Mike si znovu sedá na postel a fascinovaně pozoruje mé, zcela klidné ruce při práci.

Když mám hotovo, vyhazuji ptáčka do vzduchu, ten několikrát mávl křídly, zakroužil po pokoji a nakonec se rozplynul.

"To bylo úžasné." říká Mike s vyvalenýma očima.

"Chceš si taky něco zkusit?" ptám se ho.

"Jasně."

Nalistuji kapitolu s kouzly pro lidi s vodními schopnostmi a otáčím knihu směrem k němu. Chvíli listuje mezi stránkami, ale nakonec si přece jen jedno vybírá, zanedlouho se mezi jeho prsty začíná formovat malá rybka. Na obličeji se mu objevuje veselý výraz, takhle vypadá vždycky, když se mu něco povede.

Povídáme si a kouzlíme do pozdních nočních hodin. Mike je celý v úžasu z toho jak dobře už své schopnosti umím ovládat. V půl jedné vyhazuji Mika na chodbu s tím, že ráno musíme vstávat, a že už si chci jít lehnout.

...

"Co budeš odpoledne dělat?" ptá se Mike, když se ráno dělíme o koupelnu.

"To co vždycky." odpovídám stručně.

"Ty nepůjdeš domů?"

"Ne, akorát tu dělám dusno."

"Ale vždyť ..." zbytek věty nechává vyznít do ztracena.

"Miku, ty už ze mě možná strach nemáš a pochopil si mě, ale rodiče ne, oni se mi nepřišli omluvit, nepřišli se zeptat, jestli nepotřebuji s něčím pomoct, ty si mi přišel nabídnout svoji podporu, oni ne."

"Pochop je, mají strach, ty jsi vyjímečná i mezi vyjímečnými a z pohledu většiny lidí si i nebezpečná."

"Já to vím, vím, že pro všechny představuji riziko, kdykoli se může stát něco, co způsobí, že se nebudu dostatečně ovládat a někomu ublížím, také mám strach, mám strach ze sebe samé, ale oni by mě měli podporovat a stát za mnou, ne se ke mě otáčet zády."

"Jo, máš pravdu, jednali sobecky, myslí jen na sebe, ale ne na to co si prožíváš ty, taky jsem se tak choval, uvědomil jsem si to až včera."

Věnuji mu malý úsměv, který mi laskavě oplácí.

Po společné snídani se oba vydáváme do školy.

Čeká mě další den zdokonalování svých schopností s profesorkou Portmanovou, pak můžu být celé odpoledne v trapu a nikomu to nebude vadit.

Ode dneška chodím na oběd do školy, abych mohla být doma co nejméně a abych mohla být déle na louce.

Když jsem sama je kolem mě mnohem uvolněnější atmosféra než když jsou kolem mě lidé, to jsou všichni napjatí.

Po škole se jako vždy utábořím u osamělé jabloně na louce nad údolím. Sedím v příjemném chladivém stínu její koruny a přemýšlím. Konečně sama a kolem je ticho přerušované pouze zpěvem ptáků.

.....

Ahojte

Jsem tu s další kapitolou, doufám, že se líbí. Myslíte, že se rodiče Susan chovají správně? Určitě ne. V příští části by se nejspíš měla objevit nová postava. Tenhle někdo je mi vlastně sympatický už teď a to jsem o něm ještě ani nezačala psát. To je asi tak vše, tak si užijte zbytek víkendu, hlasujte, komentujte a mějte se krásně.

Vaše Kája :)